MÍNILA NIOBU?
Takový večer, jak je znáte.
Už vlastně noc. Je po desáté.
Po červencovém dením žáru
chladivý vánek přišel nyní,
pro lidi pravé dobrodiní,
tak volně zdravě dýchá se
teď na té naší terase.
Ztich život na zemi. Jen chvíli
hrčivé auto dole pílí,
pes štěkne na pozdního chodce
a ticho zas. Z kup tmavých stromů,
z mas zašeřených vilek, domů
a z ulic tiše po kraji
se žluté oči dívají.
Jak sta stříbrných hřebů,hřebů vbitých
do nebes modrých rozložitých,
se jiskří hvězdy. V jižní straně
půlměsíc vyjevený pílí
za střechu sousedovy vily
a vydechuje záři svou
tak diskretní a mrtvolnou.
Sedíme tedy na terase.
Host s námi. Dáma. V dávném čase
my stýkali se dosti čile
a přátelsky. Leč povím krátce:
na nějaké té křižovatce,
jak život má jich sta a stasta,
jsme rozešli se dočista.
47
Co přišlo, nijak nelákalo,
ji hledat: vždyť se povídalo,
že vdala se, by muže měla,
že v mravech byla volnou dámou,
třem dcerkám za to špatnou mámou –
tak soudové šli přepřísní.
Já nesoudil ji – bůh však s ní!
Tu potkám ji po dlouhém čase:
ten hlas jak kdysi! Pozvala se,
a sedí nyní v našem kruhu
při sklence chlazeného vína,
zestárlá, ale připomíná
tak živě sebe z dávných let,
jak by to včera naposled.
Upřímná, přímá, jako kdysi
a duši nijak nelíčí si,
nic nezamlouvá z žití svého:
to a to bylo, tak jsem žila,
můj Osud – já mu zaplatila – –
jak rozdílný ten obraz byl,
jejž lidský soud z ní vytvořil!
Vdala se, byla leta tady,
muž – chladný rozum, ne už mladý,
manželství dychtivého jara
a mrazné zimy; chtěla kvésti,
on v cifrách viděl žití štěstí
a v nocích časem jako host
manželskou robil povinost.
48
Když třetí dcerku porodila,
továrna práci zastavila...
Co nyní? Kam s tou žhavou touhou?
Bojovat s krví? Přemáhat se?
Vše stalo se. A marná práce –
Kdo po tom srdci zmučeném
směl hodit z bible kamenem?
„Což, házeli. A zvláště ženy.
Snad takový soud rozhořčený
má zakrýt stopy vlastní cesty.
A nejjistějším puncem cnosti
je v lepší naší společnosti,
když zloděj žene někoho
a křičí s davem: Chyťte ho!
Mé dcerky rostly. Kaja, Ada
a Líba. Já je měla ráda,
jak každá máť má svoje dítky.
Já pečovala o jich zdraví,
o šaty, jídla, o zábavy
a myslila si v srdci svém:
zde aspoň vzornou matkou jsem.
Až do telecích let mi vplují
– odpusťte, já tak označuji
těch třináct, čtrnáct, patnáct roků –
jsou v nich a jsou už studentkami,
– rozhodly o tom ovšem samy –
já schválila jen, ať je z nich
trojice děvčat moderních!
49
Leč pozoruji z ponenáhla
– a bolest vždy mi duší táhla –
jakési změny: stávají se
vždy cizejšími jaksi nyní,
má každá svoji přítelkyni,
s ní směje se a řečí proud,
že mohly by v něm utonout.
Líc malují si, rety barví,
i obočí, jsou jako larvy,
a poznamenám-li co o tom,
v smích vybuchly a já tu stála
komická máma zaostalá,
jež žít prý měla v čase svém,
tož dvě stě roků před Kristem.
Kasetky nedobytné mají,
v nichž dopisy si ukrývají
a samy píší – zeptám-li se,
pryč odejít mi ukazují,
posměšně ústa zašpulují:
Proč, mama, zbytečně se ptáš?
Vždyť svoje zkušenosti máš! –
A jednou večer – čekala jsem
neb doma byly jenom časem –
já našla rozluštění všeho:
já zanedbala jejich duše,
beze mne rostly ony hluše
dle sklonů svých a příkladů,
jichž měly ony hromadu
50
od přítelkyň a od svých hochů
a jistě také z četby trochu
– oh, prokletá ta četba modní! –
teď jako bleskem ozářenou
svou sudbu zřela zašeřenou
ta duše moje ztrnulá:
kde ony jsou a kde jsem já!
A bylo mi, jak slípce asi,
když z kachních vajec vyvedla si
roj káčátek; a přijde k vodě,
už mláď ta vesele v ní pluje
a od břehu se odaluje,
v svém živlu je a nedbá nic
jak máť kol běhá, zoufajíc.
Co teď? Jen k nim! K té jejich duši!
Leč ony asi uskok tuší
a odrážejí každý pokus
ironickými poznámkami –
vše marno, chtějí býti samy,
jak sama já už zbytkem dní
k své metě dojdu poslední.
Co dělat? Osud. Předpoklady
my dáme mu, on dohromady
vše sečte, nám dá resultáty...
Tak šlo to dále. Studovaly
i řadu zkoušek udělaly,
vždyť na světě už vše tak jde,
že žena všecko dovede.
51
Tři doktory jsem měla v domě.
Všelijak dívaly se po mně –
já zřela slípku na tom břehu
a mlčela jen. Nesnažila
se ani, bych jim radou byla,
jen byla tiše zvědavá,
co nyní asi nastává.
Co nastalo? Co ženu čeká.
Ať rozběhne se do daleka,
naposled manželské to lože.
Práv doktor Kaja provdala se
za profesora v krátkém čase,
chemika Adu,Adu muž si vzalvzal,
jenž slušnou banku spravoval,
a Líba, doktor mediciny,
do továrenské oficiny
šla jako paní. Slavné svatby
a konečně lze říci věru,
že udělaly karieru –
leč užasnete nemálo,
co teprv nyní nastalo!
Profesor Kajin odborníkem
byl v broucích. Byli pod rovníkem
s kolegy hledat nové druhy.
Našli je? Nevím. Do Evropy
se vrátil sám. Prý ani stopy
po Kaji není. Ušla jim
prý s domorodcem nějakým.
52
A na to Ada v krátkém čase
s ředitelem svým rozvedla se.
A nová svatba – nový rozvod;
pak našla v sobě k tanci vlohy
– je pravda, měla krásné nohy –
a v slavné škole Francie
prý nyní na studiích je.
A Líba se svým továrníkem
dny tráví hádáním a křikem,
prý k čemu je jí medicina!
V kuchyni dohled míti umět,
čistotě, prádlu porozumět
a vůbec vyznat se v tom všem,
co rodiny je podkladem!
Už dlouho nemám styků s nimi,
nejezdí ke mně, nepíší mi,
jen tu a tam cos slyším o nich
od cizích lidí. A já často
rozpínám náruč, jako as to
máť v starém Řecku zoufalá
dle jedné básně dělala,
když postřílel bůh její děti;
vidíte, neznám pověděti
jejího jmena, všechno mizí
mi jaksi z paměti. A vlastně
si představte místo té básně
osamocenou slepici
u vody naříkající.
53
A celkem také tak se žije.
A byla by to tragedie
a bylo by to k zoufalosti...
Leč člověk všecky tyto rány,
jak jsou mu časem zadáványzadávány,
už otrle jen přijímá,
vždyť přiznat musí: Vina má!“
(A jak tak díváme se na ni,
zdá se být stařenkou ta paní,
tak sešlou, roky zbičovanou!
Má v očích plno rosné vláhy.)
„Snad zkazila jsem čas vám drahý.
Odpusťte! Díky! Vždyť se ví,
jak zpověď duši uleví.“
54