RUKOVĚŤ
PRO TY, KDOŽ BY SE CHTĚLI JEDNOU KRITICKY
A VÁŽNĚ ZABÝVAT LITERÁRNÍ ČINOSTÍ
AUTORA TÉTO RUKOVĚTI
Hugo řek, chce-li dobrou báseň číst,
že napsat si ji musí. – Já jsem jist,
že tohle v našem Kocourkově říci,
poznal by, co jsou naši satirici.
A přec i když náš básník v hovoru
tě pozve v duše tajnou komoru,
uvidíš, když sám s jinými se měří,
že králem je a oni jakous zvěří.
A konečně: je nějaký to div?
Je básník pouze ješitností živ
a sláva vzduchem, který dýchat musí,
ta cizí falešna je a jen dusí.
Sám vyznám, kdybych vůbec básně čet,
(a já jich nečtu od drahných už let),
ty svoje vzal bych – nač jít do daleka,
když dobrá věc na dosah ruky čeká?
Ne, nečtu jich. A má-li veršů pár
mé celé tvorbě dát dnes komentár,
to proto, že v svých knihách – třeba suše
mám zaznamenán pochod svojí duše.
(Což vědí ti, kdož do dnes věrni mi
a píší mi to slovy vděčnými.)
Co povím, je pro soudce všelijaké,
vždy kritik v posled člověkem je také.
102
Ba, kritici! Na prstech ruky moh
bych spočítatspočítat, kde který kmet i hoch,
kdož psali o mně soudy zdrcující,
jen trochu rozuměl, co chtěl jsem říci.
Čert vezme je! Leč dobrý člověk jsem,
tož spěchám ještě s tím příspěvkem
a nezištně – vždyť já byl v žití celém
jim beznáročným vlastně živitelem.
A přisahám, že lhostejno je mi,
zda vděčnost vzbudím, pohnu svědomí –
však dost už předmluvy! A sláva bohu,
že k jádru věci teď už přijít mohu.
Já takto žil jsem: S čím se potkala
má duše, s tím se vždycky porvala
– viz Jakob-anděl – až ta oběť milá
své tajemství jí v posled vyjevila.
K záhadám myšlenek, k všem problemům,
k životu věcí, lidských muk a dumdum,
po celou dobu životní mé dráhy
má duše musela si najít vztahy
a říct je. Veršem lepým nelepým,
sem tam cos v metru, sem tam pískl rýmrým,
toť lhostejno mi, vždyť je pravda jistá,
já nebyl nikdy přec l’artpourlartista.
Spiralou roztáčel se žití běh,
má duše letěla po kruzích těch,
a verše mé jsou stopy všeho dění,
zápasů, běhů, prohry, vítězení.
103
Hoch, miloval jsem. Vědí čtenáři,
jaké to bylo smutné podjaří,
leč potom hned já, třeba poražený,
jsem probíjel se duší k duši ženy.
A k tragickému ženy Osudu.
Nu, zbytečně se šířit nebudu,
snad známo, jak jsem obžaloval Osud,
proč v žití nekvetou jí růže dosud.
A potom Vídeň, byl jsem zavát tam,
za kouskem chleba. Bída přišla k nám
a byla u nás takřka dením hostem,
nu, žilo se i s nevítaným postem.
Své češství v krvi ovšem jsem tam nes
a viděl jsem, že víc je vážen pes,
než lokaj, metař, domovník a všici,
kdož ušli tam své vlasti – nevlídníci.
Já za lid bez práv lidských tam se bil,
jej burcoval a mocným zahrozil
a věřil, že z té ruky mozolnaté
budoucnost lepší vzejde jedenkráte.
A nenáviděl jsem tu budovu,
prohnilou od základu ku krovu,
kde žili jsme. Snad znáte verše ony,
jež k soudu vlekly děvku z Vindobony.
A když jsem viděl našich lidí květ
z daleké vlasti na pomoc jí spět,
já musil myslet na husitské šiky,
a třískat tyhle „boží bojovníky“.
104
A louhem satiry a soudem zlým
dál soudil jsem nás, soudil je a vím,
že správně viděl jsem a soudil zpříma.
A pak jsem musel vyřknout ortel Říma.
Neb Řím a Vídeň – není v dějinách
dvou jiných měst, jichž čepel by tak sáh
na naše srdce – po Římě já bloudil
s tím českým hořem, potom Řím jsem soudil.
A na to šel jsem hledat do dějin
jas, světlo, hrůzy, muka, lže a stín,
hádanku lidstva, smysl hříchů, cností –
a šel jak cynik z této ohavnosti...
Sta králů, papežů, sket, hrdinů,
sta lidí bez jmen, strůjců zločinů,
žen zašlápnutých, tvorů utracených
mou krví prošlo v mukách zatracených.
Otázka jedna všudy: Jak, kdy, kde?
kdeKde místo, smysl žití, národe,
a kdy že začneš? Vždyť ty na té zemi
vítězem musíš stát se přede všemi!
Sem tam jsem při tom motylečka stih
a přišpendloval je do sbírek svých,
to chvilky sdílných nálad, stesků, vzkřiků,
přátelských pozdravů, ran protivníků. –
Tu nastal čas, kdy vše se splnilo,
dřív než jsem věstil. Tak se vrátilo
to žití duše k břehům Vltaviným
a činem toužilo spět k metám jiným.
105
Ne, nebyl člověkem jsem negace,
já toužil dát se rychle do práce
a po té hrozné velké světa válce
já viděl dítě její růst zas v dálce.
Neb to je zákon: Každá válka má
vždy děcko válku. A to rukama
se diplomatů zardousiti nedá.
Je život bojem. Nevěříš-li, běda!
Byl sám jsem. Nenáviděn, posmíván,
mudrci poučován se všech stran,
pak u stavů jsem viděl dějin tkalce –
ký div, že jsem žít volil v klidné dálce?
To též víš, čtenáři, tys jistě sáh
po foliantu o těch kasárnách,
jenž ne-li víc, je svědkem žití mého
pro dějin soud. A soudem toho všeho.
A ona knížka též snad známa je,
kdež pohřbil jsem své mrtvé naděje –
ten pohřeb dál se před očima lidu,
jenž nechtěl vidět blížící se Bídu
a jak to zvykem, svými kritiky
se pustil pouze v halas veliký –
já na Kassandru, trojskou prorokyni
jsem myslil, jak jí bylo, cítě nyní!
Teď v samotě své – sudbě za ni dík! –
jak Diocletian kdys, zahradník,
stopuji sad svůj v duši s uklidněním
jak žije pokrokem svým každodením,
106
a pozoruji, co den přinese,
jak venku řádí, kterak žije se,
co lid, co národ, stát, jenž žití drahou
byl velkým snem mým, nejsvětější snahou,
a na okraj dní píšu tu a tam
bolestnou glosu, pichlák epigram
a, čtenáři, buď ke mně spravedlivým,
já v těch svých letech divím se, jen divím:
že možno žít, jak žije ten náš svět.
Jít mimo všeho, jakby nevidět.
Hrát tisíc komedií s vážným gestem.
A netřást se před ortelem a trestem!
107