XXXIX. VÍDEŇSKÝM PŘÁTELŮM

XXXIX.
VÍDEŇSKÝM PŘÁTELŮM
Je jasno již – vy v dobách minulých jste zvávali mě ke svým večerům a kroužkům svým jste představili mě: – M., Böhmens Dichter, Autor Magdalenas, auch über Rom hat er verfasst ein Buch – a když se pleše vaše skláněly nad výkladem mým o mém národě, o jeho dějích, jeho utrpení, o křivdách, věky na něm páchaných – a když jsem vznášel těžké žaloby za pošlapanou svoji otčinu, k nimž kývali jste všichni hlavami a souhlasili v přísných odsudcích – a když se dcerky vaše přihnaly s grácií úsměvů a s památníkem – Já myslíval: Hle, zřejmý obrat tu, v těch lepších hlavách už se rozjasňuje (a vaše hlavy ovšem mínil jsem), je možno žíti s nimi, vedle nich, neb roste v nich, co tak rád jmenuji budoucí člověk, dobrý Evropan – – – teď jasno, blahosklonní přátelé! Ta válka smyla s duší líčidla a já jsem poznal staré sobkyně... A proč že si mě takto zvávali? Syn domovníka, dítě ulice byl chudým tátou poslán na studie a celý dům se tomu ušklíbal. 61 Pan domácí řek: Vida, domovník, kluk studovat má, zřejmo, že se jim v tom našem domě špatně nevede. A partaj ta a ona čekala, až praskne vše, a hoch ten vrátí se a na tátových ztroskotaných snech si postaví zas prostý verpánek či jiné řemeslo. Hoch rost a rost a studoval. A za čas uznali, že způsoby má, slušný zevnějšek, ba, slečna domácích, jež střetla se s ním na ulici, přesvědčena byla, že možno pozvat jej, až budou mít svůj den. I zvali jej a líbil se. Až začal otec jeho domovník ve sběhu náhlém věcí velikých svůj velký proces vésti o dědictví, jenž ohrozit prý mohl celý dům, ba, dokonce i zájmy životní domácích pánů – Konec, konec byl. A mladík byl zas děckem nuzoty, syn domovníkův, nárok nestoudný, a viděl zlobyplné pohledy a slova slýchal zlá a nenávistná – a tak je jasno, milí přátelé. Hlas krve vaší náhle zavolal tím starým tonem, o němž mínil jsem, že zapomenut vámi nadobro, 62 jak zapomenout chtěli jsme i my. Ne, není možným pokoj ani smír, ne soužití, ne shoda sousedská: vám pýcha bezdůvodná, zloba duše, slepota ducha, tvrdá tradice a planost činů nikdy nedovolí, žít rovný s rovným. A my známe vás a známe sebe. Všude jasno již. 1917.
63