III. Na Kahlenbergu.

III.
Na Kahlenbergu.
Úchvatný pohled jeví se oku s věže postavené na Kahlenbergu. Na jedné straně zdá se tonouti v moři zeleně imposantní Vídeň, přes široký pruh Dunaje bloudí zrak po nedohledné rovině Moravského Pole, na jehož půdě se svedlo několik pamětihodných bitev – – – Z průvodce po okolí vídeňském.
Ve klínu modrých Alp jak by byl rozepjat koberec travnatý svěží, a město obrovské jak žena luzných vnad tu na něm zhýřile leží; vlas její rozpuštěn hrá barvou do zelena a k bokům mohutným splývá jí, z pestrého živůtku zří ňadra obnažena a volným dechem se zdvihají, 18 je šperky poseta, jichž záři míhavou zřít možno, kam až zrak stačí, a jednu ruku má složenu pod hlavou a druhou v Dunaji smáčí, před leskem blankytu své svůdné mhouří oči, jich žár se kryje v řas líný stín, a mlha průsvitná se kol ní vine, točí jak lehký modravý musselin... – – – – – – – – – – – – – – – – – A já, jenž jsem tu sám jako prst vztýčený, k severu obracím zraky, tam v dálce našedlé tkví moje kořeny za lesy, horami, mraky. Ó moje otčino, je to tak divný cit, jenž hrudí člověka chvěje, když oko hledá tě přes vrchů modrý štít, a rty si zavzdychnou: kde je?... Ó moje otčino, ne tam, kde vřava denní a bombast žurnálů a fráse bez citu tvou bytosť tahají v sobecké zápolení a jméno tvé si píšou do štítu – ne u nás, kde to vše se hnusí, protiví, kde člověk v cynika vzroste, 19 ne, tam jsem neslyšel ten hlas tvůj tesklivý, vzdechy a steny tvé prosté – zde chápu: – – – – – – – – – – Země má, co je ti společné teď i v tom minulém čase s tou sudbou ženy té zde klidné netečné v své líné, zhýřilé kráse? Ne jazyk, snahy ne, ne sláva tvá, tvé hoře, ne úcta, ne přízeň laskavá – jen cesta z Dürnkrut*) až k naší Bílé Hoře, široká cesta ta krvavá!... A snad jen konopí, jež na ní v pěkných dnech rostlo a roste a kvete, jež tré tvých Sudiček zde na svých vřetenech v rozkošný osud ti plete... Ó moje otčino, vše, čím tvé nitro sténá, sem v plné síle vždy zaletí, a každý nerv, jak struna udeřená musí se ozvěnou zachvěti! – – – – – – – – – – – – – – – – – *) Dürnkrut (Suché kruty), ves na Moravském Poli u Vídně, kde padl Přemysl Otakar II. 20 Kdys – je to daleko, až v zemi Filistínů a v dobách starého zákona – chovala Dalila v svém bujném svůdném klínu lví hlavu siláka Samsona. On, obr, před nímž třás se celý její rod, vedl si jak hloupé děcko, hladil ji, mazlil se a líbal o závod a žvatlal, co chtěla, všecko, pak usnul s poklidem svou láskou uhýčkaný ten lev, kdys hrozný tak, vznětlivý, pak ani necítil, že už je přivázaný a že mu nůžky jdou do hřívy... Jak děsně zaťal rty, jak krev mu stříkla z nich, co v nitru vřelo mu asi, když procit bezmocen ve středu vrahů svých a na zemi zřel svoje vlasy! A když pak městem šel, terč posměchu a lání – ó jak ho hořkosť as zžírala: i jeho Dalila – svou krev by byl dal za ni – šla za ním, by se mu vysmála! A zrak mu vyloupli a jako otroka luza ho do mlýna hnala, 21 a městem jásot zněl a jako divoká milenka jeho se smála!... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tak, moje otčino, ten příběh z bible teď provanul žhavou mou duší..duší... A hledím k severu na mlžných vrchů zeď, tam, kde tě srdce as tuší... oh, pohled příšerný: tam tmavá mračna visí, z nich vstává lví hlava bez očí – – jak otrok ostříhán, on, volný hrdý kdysi, tam v mlýně otročí, otročí... A hlednu v jih, v Alp klín: Modravý musselin půvabnou ženu zde kreje – chvilkou k ní zaletí z dálky vzdech, prokletí, ona však směje se, směje... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó přišel pomsty den po létech ponížení a prosbách, modlitbě tesklivé, lvu hříva narostla a poznal v rozželení ty všecky zoufalé hříchy své: byl den to veliký, jej slepce vedli v chrám a zády opřeli k sloupu, 22 a zase cílem byl všem žertům, vtipům, hrám, a divým posměškům troupů – tu v hluku, víření on náhle potřás hlavou, mohutné sloupoví chrámu jal, a výkřik zděšení se rozleh’ klenbou tmavou, lomení ruk a noh marný cval a rána hromová – – a trosek hora je z té stavby veliké... Dalila, kněží, Samson i cizáci v krvavé masse zde zasuti, zničeni leží... ó jistě musila to smrť být vábivá, z těch jedna nejkrasší v tom zemském dolu: když už nic jiného, než umřít, nezbývá – ať mrou též upíři spolu!... 23