V budoucím podzimku.

V budoucím podzimku.
V ty večery, kdy vítr kvílí za shaslým, šedým, smutným dnem, my vejdem’ v jizby prostor milý a v fauteuil k oknu zasednem’. Ze starých kamen šlehat bude a praskat, hučet ohně žár, a chvilkou vmetne listí rudé v skla oken divý větrů svár. My přitulíme hlavu k hlavě a budeme si v oči zřít a v zorničkách nám bude žhavě dvé zářných teček hovořit. A chvilkou záře zrůžovělá k obloze zrak náš přiláká, kde viset budou zkrvavělá A roztrhaná oblaka. 102 A budem o všem hovořiti, jak co se v mysli zahostí – vždyť vedle lásky postačiti můž’ k štěstí trocha hloupostí! O románových milovnících, o živých známých, neznámých, o větru, jenž lká po ulicích, o dávných, zašlých časech svých, o všem tom, co nám rvalo nitro, o bojích, v nichž nám vlhnul zrak, jak smutno bylo žití jitro, jak černý zakrýval je mrak. – A v rozkoši a rozechvění my stulíme se k sobě blíž – a zašeptneme jako v snění: „Och, to je dávno, dávno již“... A jedna tato věta pouhá s tím vším, co v srdci šelestí, nám bude dražší nežli dlouhá a velká hymna u štěstí.... 103