Láska.

Láska.
Řasnatá zeleň nade hlavou, z ní vanou písně, šum a chlad, a noha kráčí měkkou travou – oh, mám ty naše lesy rád! To bylo včera kolem páté... Daleký západ leskem plál, jenž stromovím jak dráty zlaté na kmeny, trávu prokmital. Zpěv ptáků, cvrčků, bzukot muší, šum listí, kroků ve trávě – vše různé tak, však v tvojitvojí duši zní harmonicky, dumavě! A vůni dýše tráva, kmeny; toť parfum lesní idylly, v níž zlaté vlasy mojí ženy jak dálné slunce zářily. 116 Tak jdem’ a ona ke mně vznáší své oči, v něž pad’ slunce svit: „Rci, možno-li, zda lásku naši si dovedeme představit?“ „„Hm, lásku? Ano. Jest to žena tak půvábná jak víly zjev –““ „Však není vzdušná, vybájená, v ní život jest a proudí krev.“ „„A jak dvě hvězdy zářné, žhavé se chví a pálí její zrak –““ „A vlasy má jak půlnoc tmavé a v nich má planý, rudý mák.“ „„A šat má moderní tak skorem –““ „Ne, šatem není pokrytá; je zahalena bílým florem, jímž krása její prosvítá.“ „„A nožka její malá, bosá, se šine v chůzi souladné –““ „Jde tak, že s trávy na zem rosa pod krokem jejím nespadne.“ 117 „„A ladně doplňuje celek dvé sametových ruček těch –““ „A v pravé má pár immortelek a prstík drží na ústech." „„A bydlí u mně!““ „U mně!“ „„U mně!““ Boj polibky je skoncován. A korunami stromů šumně ševelí jemný větru van; již slunce shaslo, rudá záře, se mezi stromy v dálce stkví, a nad les stoupá měsíc v páře žlut jak kýs’ citron obrovský. A jdouce chvěli jsme se maně a měli jeden pocit jen, že třetí kdos po naší straně jde lehce, tiše, neviděn. A přijdem domů, on je s námi; a když pak lampu shasneme, tlak vzdušné ručky cítím známý, jenž ved’ mě ke rtům ženy mé... 118