NA ZNÁMÝCH MÍSTECH

NA ZNÁMÝCH MÍSTECH
Rudé listy na zemi, na nich rosa zahrává, jako by tu ležela slzí sprcha krvavá. Prořídlými větvemi chvilkou vítr zavěje; slunce jasným leskem plá, ale více nehřeje. Vzduch je čist, v něm vysoko jako tečky nad hlavou pluje tmavých ptáků šik k jihu, v dálku modravou. Jako vlákna z rubáše rozházená do světa po trávě a po keřích babí leto poletá... Tesklivě a bolestně leto tady usíná – všecko schází, pomíjí, jenom srdce vzpomíná... Z knihy žití jeden list padl na uvadlou zem – ať si! padlo jich už víc, chci zřít za ním s úsměvem. 28 Já ji neměl nikdy rád, byl to smutný vlastní klam; herec sám se vypískal – nuže, k čemu vzpomínám? V oné žluté pěšině vídal jsem noh jejích sled – teď ji listí pokrývá a ty stopy vítr smet. V srdci prázdno; láska ta leží v knize vzpomínek, jako v starém herbáři suchý květu lupínek. Mně to jedno, její zrak blaží-li zas jiného – nezávidím nikomu, nelituji ničeho. Ať je šťastnou, může-li... Mnohdy chybí ku štěstí jen ta hloupost jediná: šťastným býti dovésti... Ať to listí padá dál, strom to nijak nebolí – slečno, s bohem na věky – buďte šťastnou – možno-li... 29