KAPITOLA Z MOJÍ „BOHÊMY“

KAPITOLA Z MOJÍ „BOHÊMY“
Můj přítel, hoch to ctného jmena, vzav na se vážnost Demosthena, když jsme šli včera Příkopy, mých hříchů vyčítal mi řad a spustil na mne proudy rad a řečí celé potopy. „Jsi stár dost,“ pravil, „moh bys dbáti směr jiný svému žití dáti, líp hospodařit časem svým, máš rozum, sil dost, máš i cit, moh chvilkama bys pomyslit, jak asi bude na podzim! V čítankách včela otřepaná už od prvního sbírá rána zásoby k zimě v letních dnech, jen líná chasa čmeláčí svůj bídný život dovláčí, když svadnou květy po sadech. Cos vykonal? Pár veršů planých, troud citů v rýmech otřepaných – to všechno, hochu, není nic; pak Musa tvá je koketa, jež milovala Musseta a řadu jiných pěvců víc, jak aspoň muži zachovalí po vlastech tobě vyčítali. Co dokázat chceš tedy tím? 37 Toť sport jen; toho, hochu, nech, ty žiješ nyní v letních dnech, tož mysli trochu na podzim! Ty hlouposti, jež v kufru skrýváš a na něž se vždy půl dne díváš, ty musíš dáti ohni v plen, ty kytky, stužky, portrety a listů balík prokletý – toť hříčka pro studenty jen! Vždyť v lásce, jako v jiném vždycky, jsi, hochu, značně nepraktický, čas zabíjíš a mrháš cit, hleď postavení dojíti a pak se můžeš ženiti, rád pomocen chci při tom být. Tví spolužáci, dávní známí, si života cíl našli sami, a hleď, jak žijí blaženě: jsou profesory, lékaři, klid sídlí jejich na tváři, a lid je zdraví nadšeně. A nezapomeň,“ končil vřele, „že stáří přijde náhle směle a dotkne se tě prstem svým; jen bídná chasa čmeláčí svůj život s letem dovláčí – ó mysli, mysli na podzim!...“ 38 Dík, příteli, dík, dobrý hochu, tys nahradil mi kostel trochu, kde nebyl jsem již mnoho let, já nepřetrh tvé řeči val, já, cynik, já tě poslouchal a smál se stavbě tvojich vět! Vše marno. Ona koketa, jež milovala Musseta, mne příliš spjala v jařmu svém, s ní leto žití utratím a životem je zaplatím, jak čmelák v přirovnání tvém. A bez závisti k těm tvým vzorům, k těm lékařům a profesorům, své doby nepraktický syn, až jednou uvadne můj květ, bez slz a žalu vrhnu zpět svůj život v prach a hrobu klín; tak po posledním karnevalu, když láska moje přišla z bálu, ta s šedivýma očima, v kout vrhla rukou bezcitnou vějíř, jenž dohrál roli svou, a v postě málo ceny má... 39