LETNÍ CAUSERIE

LETNÍ CAUSERIE
Slunce pálí jako peklo, listy vadnou na stromech; jeden oheň tvoje hlava, v žilách krev se vleče žhavá, v prsou, ústech horký dech. Hloupé slunce! Plýtvá žárem, jako já kdys ohněm svým; však mu také lesk jen chabý jako úsměv scvrklé baby zbude jednou na podzim! * Žil jsem mnoho, trpěl mnoho, že jsem mnoho miloval, zdá se mi, že v tomto žití zvyklo už mé srdce píti s každou láskou hořký žal. Teď je jinak... viďte, Kato, rozejdem se v pokoji; trochu suchých konvalinek, trochu fádních upomínek – obé za nic nestojí... * V mládí týčili jsme čelo, když v nás začal život hřmít; život hřměl však bez únavy, svěsili jsme brzo hlavy – nač si nechat v čelo bít? 48 Nač se starat? Moudrý osud už nám metu vyměřil! Jáma v zemi... roztomile! Nač si hledat ještě cíle? Vždyť už ani není sil... * Protivny mi slunce lesky, v hrudi mé zní tony hran, myšlenky jdou mozkem svadlým, jak na podzim vzduchem schladlým houfy černých, řvavých vran. Chtěl bych bál mít v zimní noci, v žár kde líce rozkvetou, v záři světel protančiti ve valčíku chtěl bych žíti s divou jakous brunetou!... * Zřel jsem včera pěknou bouři: siný obzor blesky vzplál, v suchou zemi vody hřměly, jak by zničiti ji chtěly – potom slunce plálo dál. Dneska zas vše žárem vadne, bouře neprospěla nic – jeden blesk ten k hrudi zpráhlé udeřit tak mocně, náhle způsobil by věru víc... * 49 Krásný výlet! Propoceni vracíme se v město zpět, v očích prach a hrdlo pálí, v dirce u kabátu malý, umořený lesní květ. Dámy si ten výlet chválí – mrav to dam už prastarý – mokrý šátek každá vije kol své bílé, něžné šíje, probodané komáry... * Hrozná tato kniha žití! Každá stránka nuda, sten, trochu světla z nenadání, pak zas muka, marné ždání – a tak jde to den co den. Člověk zvykem už jen zírá na ta fádní písmena; proč pak raděj nepropadne předem konfiskaci řádné taká kniha bezcená! * Raděj sedět ve kavárně jako svadlý pesimist, teplou vodu chvilkou píti, špatný doutník vykouřiti, při tom hrozné verše číst – 50 nežli v park jít, kde je šumot, hovor, smích a v tváři klid, nežli mladé, krásné ženy s manžely tam zavěšeny vidět plny štěstí jít... * „Kupte, pane, čerstvé růže, narcisky zde, reseda, karafiát mám tu taky –“ mladé děvče modré zraky s prosbou ke mně pozvedá. Probírám ten její talíř – květin věru přemnoho; děvče rychle peníz vzalo, srdce však se ihned ptalo: „Co s tím, blázne, pro koho?...“ * Ironie osudu to: Z žen, jež znal jsem v žití svém, ty, mnou nejvíc milovány, nejkrutší mi daly rány – řekly vždy, jak bídným jsem... V srdci prázdno, smutno, teskno marně rozum zvedá hlas – přec bych milovat chtěl znova, třebas moje láska nová řekla mi to v posled zas... 51