I. VAVŘÍN

I.
VAVŘÍN
Po sličné Dafné planul touhou kdys Apollo, můj světlý bůh; štván vášní nekonečnou, dlouhou, probíhal usmívavý luh, až zahled ji: šla liliemi svou nahou krásou zastřena, vlas zlatý volně splýval k zemi přes sněhobílá ramena. „Ó Dafné, slyš mě, nymfo bílá, mám rád tě!“ Apollo jí řek – svou krásnou hlavu otočila a hned se dala na útěk. „Ó Dafné, v olympský dům širý tě uvedu,“ dál sliboval, „zpěv nejkrasší své božské lýry ti zasvětím!“ – však marně lkal. Dál prchala, bůh pádil za ní, – ó byl to závod šílený! – a mnohý květ na luhu, stráni mřel nohou jejich zdrcený, až Dafné ve zoufalé muce na travnatý tam klesla břeh a k nebi vzpjala bílé ruce, a z prsou vydral se jí vzdech: 52 „Kéž změní v peň se tělo moje, vlas v listy, ruce ve sněti, chci raděj zírat ve vln roje a nad tou řekou šuměti!“... A div! Jí nohy v zemi tkvěly, ji kryla kůra ztemnělá – a sněti vavřínu se chvěly nad řekou, která šuměla... Ten příběh vždycky připadá mi, když mučen jsem svou sudbou zlou, a špatný rozmar moji známí mi zahnat chtějí útěchou, ať nepřivedu písní lkavou tu, již mám rád, v své objetí, že slyším za to nad svou hlavou již aspoň vavřín šuměti... Mě díkem plní, druzi drazí, ta útěcha i pobídky – však vidím, že jen konec schází té smutné dvojí povídky: i bůh tam tenkrát padl v trávu a slzel tam a hořce lkal – a vavřín též mu stínil hlavu, a mnohý list naň dopadal... 53