HEDVA A JIŘINA

HEDVA A JIŘINA
Oči šedé jako popel, zlatý vlas, smích veselý – to je Hedva v každé chvíli, ručka jako mramor bílý, její chůze graciesní jak let modré libely. Jiřina je bledá, vážná, v tmavých očích svůdný šer; když ji zřím, mně tane vždycky na mysli věk homerický, tmavovlasá Artemida; její řeč má vábné „r“. Čas jim plyne beze rmutu – jedna chvíle veselá! Blažeností přímo zpíjízpíjí, ton je skvostných melodií odpoledne při klavíru z Lohengrina, Othella. Než nad všechno jde jim kouzlo bálového večera; na Žofíně v divém tanci změní kvapík za romanci, Straussův valčík nedaly by za celého Wagnera. Mají rády svět ten celý, jdou jím jako sladkým snem, 75 vše je kolem rozesměje: šat, řeč, gesta, obličeje – Hedvu smíchem luzným, bouřným, Jiřinu jen úsměvem. Bahna žití, kde svět rmutný válí, potácí se, rve, neznají – na kalné tůni dva ty květy s jemnou vůní zří jen modrý odlesk nebe – bílých vodních růží dvé... Co tu bude jednou slzí, bolů, stesků, hořkých ztrát, nežli s resignací děsnou dvě ty růže v tůň tu klesnou – doba květů přec jen mine, lístky musí opadat... Však to bude jen ta chvíle, kdy to začne prosou hřmít, loučení se s ilusemi, odříkání, smutek němý – než ty růže v tůni klesnou – pak zas mohou šťastny být. Jsou tu vážné dobré paní s vzornou péčí mateřskou, starosti jim čelo stíní, hudba nervosní je činí, pro tloušťku už netančí víc – a přec při tom šťastny jsou... 76