SKIZA JESENĚ

SKIZA JESENĚ
Již jde tím tichým, drobným krokem, jde lesem, nivou, ulicí ta stará panna s modrým okem a bledou barvou na líci. Mdlý slunce lesk jí rudým zlatem do postříbřených vlasů kles, a vítr trhá jejím šatem jak rozpustilý, hravý pes. Ten šat je omšen, místy kmitne to záplatou v něm křiklavou: má klobouk formy starožitné s vlající pentlí žlutavou. Má v ruce astru, květ, zkad zírá stesk po dobách, jež bývaly... má parasol, jejž neotvírá – neb slunce teď už nepálí... A chodí tichým, drobným krokem po lese, nivě, ulici ta stará panna s modrým okem a bledou barvou na líci. – Tak v šerých dnech vždy nachází si pár míst těch láska zrazená, kde v květech, vůni kdysi, kdysi, on líbal jí líc... ramena... 115 a špičkou svého parasolu do trávy ťuká, do snětí, co každý krok jí srdcem dolů jak hořká jehla proletí. – Pryč láska, květy, pryč lesk žhavý, pryč vše, co bylo nejdražší – a vítr, ten pes její hravý, jen suchým listím haraší... Přijď, ženo, k nám! Přijď za večera, kdy bolest bývá příšernou a vítr honí mračna šerá a třese každou lucernou! Přijď k nám, ubohá! V jizbě naší je fauteuil z doby rokoka, a teplo z kamen zimu plaší, a lampa září s vysoka! Přijď, poslouchej! Mně veršů chasa sic duši často odnese – však žena moje zlatovlasá vždy povídá a směje se! Přijď, nechoď po těch smutných polích a lese pustém, zčernalém, kde lká cos, úpí v stromech holých jak bolest v srdci zoufalém! Přijď! V té večerní chvíli naší je letních nocí hvězdný třpyt, jenž tvoji bolest jistě splaší a vykouzlí ti dávný klid!... 116 A zatím pole, les a pláně háv vezmou zářné neviny – jak by kdos zas ti vsypal na ně ty bílé, letní květiny... 117