STROMY V MĚSTĚ

STROMY V MĚSTĚ
Ve spoustě domů, skladů, oken, firem a v pásech chodníků a dláždění, kde vozy, kočáry se hrnou vírem a lidé v pestrém hemžení, mě dojmou vždy ty stromy smutně čnící, ať v aleji, ať v park jsou stěsnány, ten pozdrav přírody, vždy zdravím chvící, sem v pouta městská urvaný! Tak nějak s bázní zvedají své hlavy, jak v škamnách zakřiknutí školáci, a resignují, ať den plá v ně žhavý, či vítr jimi burácí. Jich zeleň chorá, bez lesku a šťávy je divně zažloutlá neb vybledlá, jak člověka líc, jemuž na kmen zdravý zlá nemoc záhy usedla. Jim teskno jistě po venkovské nivě, po zamodralých lesích v obzoru, po ptácích, kteří korunami živě se honí v hlučném hovoru. Jim teskno jistě po oblacích skvoucích, jež jim zde kouř a mlha zakrývá, po barvách nebes za večerů žhoucích, když zem se v páry odívá. 134 Když slyší někdy řeč, již milující zde šeptají při světle plynovém, jim teskno as po kraji při měsíci – jen tam v nich láska domovem. V nich není s jarem svěžesti a síly, jež tlačí v rudých pupenů se tvar, ba nestály by kdyby nemusily, o zelených těch listů pár. A když šum města roste, pustnou lada a podzimní van vzduchem zavěje, tu přímo s radostí těch vězňů řada háv svléká marné naděje... 135