DRYADY.

Josef Svatopluk Machar

DRYADY.
Musí to být chvíle, kdy plá slunce nad tvou hlavou kolmo. Kdy spí stáda, ptactvo, hmyzy, květiny a trávy. Já je také v této chvíli viděl. Ondy tamhle na pahorku v stínu stříbrolistých oliv ulehl jsem, oči přivřel, spíše k odpočinku nežli k spánku. Bylo mrtvé ticho. Náhle závojem řas pozoruji, jak se s korun několika oliv sechvěly, jak list když padá k zemi, štíhlé dívky. Bílá těla jejich prosvítala zelenavou clonou, chvíli rovnaly si světlé vlasy, potom po špičkách šly přímo ke mně. Tiše smály se, prst měly na rtech, jak to činí dovádiví smíšci, sklonily se takřka až k mým skráním, 38 že jsem vonný oddech jejich cítil, pupence jich ňader rděly se mi před očima jako plody malin – a v tom vzdych jsem, či jsem rukou pohnul – na útěk se daly k sídlům svojim, vznesly se, než otevřel jsem oči, do korun těch šedivých svých oliv, a ty koruny jen zachvěly se. Ticho zase. Líný spánek jímal zvířata i květy. Ba, i skála, jež se tamo nad údolím zvedá, modrým snem se tiše dřímat zdála. Vstal jsem. Díval jsem se v klenbu oliv, zda se neopozdil prstík nožky nebo některá ta drobná pata – ale marně – jen smích utlumený zaševelil korunami stromů – jejich výsměch... Denně od té doby ulehal jsem v polední té chvíli v stínu oliv, přivíral zrak denně, ale marně. Tyto zjevy dívčí poznaly as nastrojený podvod. Nepřišly víc. Tehdy však jsem viděl závojem řas přivřených svých očí 39 zřetelně je, jako vidím tebe, jako toho tam, jenž na flétnu hrá, jako skálu onu, jak ta stáda, jež se v záři slunce líně pasou. 40

Básně v knize V záři helénského slunce: