SLUNEČNICE.

SLUNEČNICE.
Přes živé ploty vesských zahrádek, u domků železničních hlídačů svou zlatou hlavu zvedáš vysoko ku zlaté tváři slunce, květino. – Jak bylo to v té luzné Helladě, když na Olympu palác bohů stál, a bozi k dcerám lidským vcházeli? Byl jednou jeden starý řecký král a ten král spanilých dvé dcerek měl, z nichž jedna, zlatovlasá Klytie, milenkou byla boha Helia, jenž řídí zářivý vůz sluneční. – Však láska jest jak voda nestálou u mužů aspoň, a jak svědčí dál los zlatovlasé bědné Klytie, i milci z nebes nejsou lepšími: jde zemským luhem krásný Olympan i shýbne se pro lepou květinu, 46 utrhne, přivoní a odhodí a již se dívá zase po jiné. Klytie sestru spatřil Helios, tu bledou, černovlasou Leukothe, na neštěstí tvé, bědná Klytie, jen spatřil ji – a s bohem, Klytie! Žár jeho lásky, kdysi milý tak, se stal ti mukou, neboť vědělas, že hřeje jím teď bledou sestru tvou. A přišly sny, a přišly vzpomínky a všecky daly pít ti trápení. A po známých když místech kráčelas, jako bys bosou nohou stoupala po trnoví, jež neslo růže kdys... I šla jsi k otci, bědná Klytie, a lásku sestry prozradilas mu, i rozpálil se starý otec král, a za živa dal zakopat svou dceř, tu bledou, černovlasou Leukothe, s ní hanbu domu i tvou žárlivost. Pak čekala jsi toužně, Klytie, na vršku, kam kdys k tobě přicházel, kam přijít musil... A bůh nepřišel. 47 Tys viděla ten zlatý jeho vůz spět slavně modrou smavou oblohou, a tak jsi teskně po něm zírala, že zmdlela šíj i oči ztrnuly – on jel a přejel, k moři dálnému spěl drahou svojí – a tys čekala... Chlad noční do tvých vlasů rosu sil, a vítr vlas tvůj zlatý rozcuchal, tys nedbala a čekala jen dál. Jen hlavu zmdlelou otočilas tam, kde růžoprstá ranná Jitřenka ohrady vrata měla otevřít... On vyjel, azurnou jel cestou svou, a ty jsi hlavu po něm točila, tesklivým zrakem svým chtíc zachytit jen jeden smavý pohled nebeský – však marně... Zajel k moři dálnému a zmizel... a tys dále čekala. Pak smiloval se – útrpností tou, jež almužnou je lásky zmizelé, a proměnil tě, dívko, v květinu – los pozemšťanů, kteří do styku jedenkrát přišli s vládci Olympu... 48 Však v tobě žila láska tvoje dál, a dál jsi zlatou hlavu točila po zlatém voze svého miláčka... Ó Klytie, už dávno nejede ve zlatém voze plání nebeskou tvá láska, světlovlasý Helios; už dávno zhynul nesmrtelný bůh, spust Olymp, zašel navždy dávný čas – ty nevíš to a zlatou hlavu svou otáčíš po tom prázdném povozu, a když ti znikne s očí za hory, šíj teskným smutkem dále nakláníš, ó Klytie, a tak se díváváš přes živé ploty vesských zahrádek, od domků železničních hlídačů, z dob jiných, jiných krajů, jiných lidí, vždy ještě vzhůru, symbol lásky té, jež lidi, bohy, věky přetrvá a o svém hoři němě hovoří... 49