ALKIBIADES.

ALKIBIADES.
Timandro, snil jsem tohle dnešní noci: můj studený trup ležel kdesi venku, a tys jej zahalila rouchem svojím. Mou usečenou hlavu vzalas na klín a chtíc ji jako k hodům vykrášliti po zvyku ženském barvilas jí líce, čerň kladla v obočí a jemné proužky na víčkách očních podél řas jsi vedla. Pád slz tvých cítil jsem a hlas tvůj slyšel: – Timandra zdobí tě, Alkibiade, na poslední tvou neodvratnou cestu. – Timandro, Sokrates nám vždycky tvrdil, že démon jakýs sídlí v duši jeho a řídí rozhodnutí všechněch činů dávaje výstrahu tu, pobídku tam i následky před oči živě stavě... Snad pravdu měl náš povídavý mudrc 103 a nejen pro sebe. Timandro, myslím, že smrt má nedaleko. Pharnabazes uzavřel sice přátelský svaz se mnou a ruku dal a přísahou jej stvrdil – však Lysandros, vím, i přes hlavu jeho si najde cestu k sluchu velkokrále, a jazyk Lysandrův tam nebude ždát o štěstí Alkibiadovo... Zvíře je Lysandros ten!... Po té hrozné bitvě u Aigospotamoi dal sesekati na tři tisíce mužů našich jatých a smál se při tom bílé zuby ceně! Timandro, nejsem jistě člověk, jakby si Sokrates přál, tak už docela ne, ba, sám si přiznám, ani člověk dobrý, vždyť poznal lidi jsem a tím se stává, že srdce ztrácí tolik na dobrotě, co získá hlava na poznáních – ale Lysandra stále ještě soudit mohu i Lakedaimon. Dravci, zlí to dravci, ne Hellenové – myslíš, že se změní, až v Lakonice syn můj králem bude, jejž Agisovi dala žena jeho? – Oh, hrubý žert to. Hrdlo se mi svírá, když na Atheny pomním zotročené pod patou jejich... Moje drahé město! 104 Mám rád je... Ne tak, jako Aristides či Perikles strýc, ne tou zbožnou láskou, jak o ní mluví tragici a verše, a která vždy mě ponoukala k smíchu, mám jinak rád je. Jak, Timandro, tebe, jak ženy rád jsem míval. Byly moje. Hle, pokochám tě, vlasy pohladím ti a přec vím, že spráskat bych tě doved, že hrdlo moh bych stisknout tobě prsty, až zlekaná by utekla ti duše – však také vím, že i v té chvíli vzteku bych rád tě měl. A že bych truchlil pro tě, jak teskním nyní pro Atheny svoje. A chtěl bych, má Timandro, abys byla z žen řeckých prvou, aby moje láska tě zdvihla kamsi vysoko až k slunci, by celá Hellas záviděla tobě, však také chtěl bych, aby celá Hellas věděla při tom, já že tak tě zdvihl – Spartané, hrubci, tisknou nyní hrdlo mých Athen – trpím, má Timandro, trpím... Timandro, vidíš, mluvím mnoho, mnoho, jsemť Atheňanem. U nás už je zvykem hovořit mnoho. A když člověk mluví, tu znenáhla vše, co má v srdci, vplyne 105 mu na jazyk. I láska, zášť i touhy i vzpomínky... A tak zas vzpomínám si Sokrata... Řek jsem: povídavý mudrc. A dosti nudný. Co as tropí nyní? Jde po ulici, zastaví kde koho a ptá se, ptá, až zastavený zmaten svou hloupost řekne. Pak se stařík směje. A vykládá – tak dělával to s námi, tak činí jistě dosud. Milým byl mi co člověk, za to nechutným mi bylo učení muže. Nadělat chtěl v městě zrcadel ctnosti, dokonalých tvorů, že z míst svých musili by Olympičtí před nimi vstáti – mudrcova hloupost. Sám formuj se, nech jiné na pokoji, si myslím já. Žij, abys mohl užít, smrt koncem jest. Sokrates arci věří na duše nesmrtelnost, věří v bohy a v dobro, v ctnosti – inu, dobrý stařík. On narobil by počestnosti v městě, že vyvážet by Atheny ji mohly. A přece křídla jeho duši schází a jeho řečem ona vážná vůně, jež z veršů třeba Aischylových vane. A proto jenom rozšafná jak želva po zemi leze. Dobrý při hodu je 106 i na procházce. Jde v tom starém plášti, z pod nízkého a vrásčitého čela se modré oko zkoumavě v svět dívá, to oko, které rádo hledem líbá štíhlého hocha běžícího domů z palaestry asi; zastaví se s lidmi, hovoří s nimi o bozích i světě, o žití, smrti, řeč svou proplétaje obraty vtipu; k dílnám postaví se tesařů, ševců, krejčí, kožešníků, by v řemeslech těch nový obrat našel pro příští výklad; Xantippu svou stále omlouvá, tvrdě, že je vlastně jednou z žen dokonalých; společnost-li potká, jež k hodům jde, hned rád k ní připojí se, neb ani jídel nepřítelem není, ni vína, tanečnic a úvah o nich – Timandro, co as muži tomu strojí Atheny moje? On je spravedlivý, že ani psu by vody nezakalil, když pít by chtělo zvíře.... Na mně našli krajané moji zločiny a chyby, k nimž rád se přiznám, přednosti i našli, jež oni odpouštěti nedovedou, tož trestali mě. Zvláště pak se mstili 107 za svoji lásku ke mně, za svůj obdiv, neb nejen Athenaň, i každý člověk tak nějak rád své lásky předmět ničí. I zklamanou svou víru ve mne mstili: tak věřili v mé štěstí i v můj důvtip, že troufali by modro nebes chtíti na ruce mé – to modro já jim nedal. Sokrates, dobrák, však jim nepřekáží a nedráždí je – kdo však ví, zda vymřel rod oněch lidí, z nichžto jeden kdysi dal hlasovací střípek Aristidu: – Napiš mi, prosím, muži, jméno jedno. – – A které? – – Aristides. – – Znáš jej? – – Neznám, však protiven mi, neboť kde kdo tvrdí, že dokonalým je prý muž ten. Napiš! – I napsal jméno své mu Aristides a do vyhnanství šel. Snad zemře také Sokrates na tu nemoc krajanů svých. Timandro, víš, proč as se vynořila vzpomínka na Sokrata z hloubí duše? Ten sen můj dnešní jako příkrov leží na myšlenkách mých... Víska zastrčená frygické země jevištěm být může, kde štvaný psanec umírati bude. A stařík říkal, lehce žít i umřít, 108 že moudrostí je. Spoléhá snad muž ten na nesmrtelnost duše? Nevěřím v ni. Však lehce, myslím, dovedu též umřít, vždyť žil jsem. Ne sic dlouho, ale mnoho. A jméno moje v Helladě žít bude i vzpomínka. Ne tak snad jako druhých, těch Aristidů, Periklův a jiných, vždyť byl já také člověkem jsem jiným a v jiné době rost a žil... Timandro, přec nezapadne do tmy osud muže, jenž nadán těla vlastnostmi i ducha, z rodiny slavné, bohat, tolikrát stál na slunci slávy, ba, byl sluncem samým své celé vlasti, potom zašel někde v barbarské vísce, sám a proklet všemi, štván městem svým i jeho nepřáteli a nic nemaje z Athen milovaných než hetéru jen jednu, jak psík věrnou, Timandro, tebe... Slzíš, dobrá duše? Bláhové dítě, dej sem tu svou hlavu! A dívej se mi v oči: jsem tu, žiji a líbat ještě mohu – co chceš více? Nač konečně se starat o to zítra? To přijde. Nač se tázat, co v něm bude? 109 Já nes ten život s lehkou trochu myslí, tak chce být žit. Či myslíš, že co změníš, když stíny obav necháš ležet v očích a čelo složíš do hlubokých vrásek? Nic nezměníš a nic tím neodvrátíš, jen cizím uděláš mi obličej svůj a zhyzdíš mi jej. Směj se! A sem na klín!... 110