XANTHIPPE, ŽENA SOKRATOVA

Josef Svatopluk Machar

XANTHIPPE, ŽENA SOKRATOVA
Tak jako včera – ve stavení není už ani olivy, ni kouska sýra, ni skývy chleba, není ani drachmy, bych koupit mohla; na ulici nejdu, by nekývl mi každý, kdo mě vidí: Hej, zaplať přece, ženo Sokratova! – On, těžký život! Muž můj chodí kdesi a lidi škádlí. Bozi asi zmátli mu rozum v hlavě. Sochařem byl umným, jak ženštiny na Akropoli svědčí, jež vyrobil kdys. Nebohý já člověk, já svěřila mu život svůj v té víře, že o můj osud bude postaráno, sta žen tak činí, sta žen nezklame se. Běs lenivosti posed duši jeho, a co jsme měli, všecko stěhovalo se k lidem cizím. A on mluví, mluví, až hrozno z toho. Po ulicích chytá neznámé, známé, za plášť přidrží je a žerty tropí. Kde to všecko bere, když doma nouze sedí při ohništi a bída hostiny nám vystrojuje! A jemu všecko jedno. Přijde vesel, pln šaškovin, mým starostem se směje a k obavám mým odpovídá vtipem. Že na divadle zdrojem posměchu je, že vážní lidé zle se na něj katí – i to mu k smíchu. Meletos prý ondy řek kdesi, stát že musí zakročiti, i Anytos, když z divadla šli, křičel, že nedovolí se mu kazit mládež, a Lykon, řečník, hrozil, že se nesmí 92 brát lidem víra v božstva starodávná. Já vím, já vidím, jaké hrozné chvíle mu nastávají, a on – jen se směje. Své ruce zdvihám marně k mocné Heře a Hestii – snad urazil je příliš, že neslyší mne. Znepřátelil sobě i bohyně i lidi – bědný člověk. A co je platno – život svůj bych dala, jen kdybych těžkou hodinu tu mohla od hlavy jeho nějak odvrátiti. 93

Básně v knize V záři helénského slunce (in Svědomím věků 1, in Macharovy spisy, svazek 14):