HOŠI
V zahradě, jež slavnou školou byla,
kde Řek Laches vodil římské hochy
ku pramenům moudrosti a vědy,
skotačili žáci pod platany
v dlouhé pause.
Tu se potýkali
po způsobu zápasníků v cirku,
ti tam během získat chtěli potlesk
diváků svých, tam zas prováděli
šprýmy údů, jdouce po svých dlaních
nebo na hlavy se postavivše.
Hlouček jiných zabrán do hovoru
vážně v kroužku stál a nevšímal si,
co se děje. Faustus, synek Sullův,
bílý, zlatovlasý mládeneček,
Sully Felixe syn, diktatora,
křikl s ohněm: – a já schvaluji zas
proskripce a popravy i činy
svého otce – ale nedomluvil,
Cassius jej v líc udeřil pěstí.
Cassius hoch hubený a tichý,
ostrých očí, pihovatých lící,
těžce odychal a řekl vztekle:
– Krvi tyranská, to tobě, tobě! –
Hoši zbledli. Ticho. Faustus rděl se,
ale hlednuv do plamených očí,
ránu vrátiti se neodvážil;
odvrátil se s gestem pohrdavým,
jakby říci chtěl: Eh, plebejská krev
nemůže mě přece uraziti,
Fausta, syna Sully diktatora...
152