Spící stráž.
V lese bůžek noci vzdychá,
V roklích lest a hrůza bdí;
V hradě jest již všecko zticha,
Pán i sluha tvrdě spí.
Chvílemi klid mrtvý mění
Hradních stráží volání,
A kohoutků na hřebení
Pronikavé vrzání.
V korridoru žoldnéř stojí
O kopí své podepřen,
Trapné mdloby naň se rojí,
Víčka svírá lehký sen.
On však mocně zmáhá tíseň,
Ve vzduchu si šermuje,
Potichu si zpívá píseň,
Již nejvíce miluje.
80
Nechce slouti nedbánlivým,
Řádu dobře pamětliv;
Vždy byl správným, přičinlivým,
Kárán nebýval co živ.
Nadarmo. Zpěv v ústech vázne,
Neprospějí úskoky;
Palaš klesá v pěsti rázné,
Ke sloupu lne bezděky.
Okamžení chce jen spáti,
Co jej mine ospalost,
V hradě nemůž’ se nic státi,
Všude nočních stráží dost.
Po pavlaně podél stěny
Černý stín se plahočí,
V široký plášť zahalený,
Klobouk tiskne do očí.
V korridoru zticha stane,
A prohlíží hradní stráž;
Najednou mu líce zplane,
V hněvu pozdvihuje páž.
81
Žoldnéř v tuhý sen se topí,
Matně pohybuje rtem,
Teď se na někoho sopí –
Propad již svým životem.
Noční chodec dále kročí,
Tasí šavli z nožnice,
Vztekem jiskří se mu oči –
Zakmitla se šavlice.
Spící žoldnéř na smrt zbledne,
Sečten žití jeho čas,
Padá, ještě jednou vzhlédne,
A pak zavře zrak svůj zas.
Chodec jme se jeho zbrani,
Zůstane zde na místě.
Přijdou stráže za svítání
Vystřídati staniště.
Jako peň oněmí rota,
Nehýbe se sem ni tam,
V leku všem se hlava motá –
Totě Karel, císař sám!
82
Přísným okem mrtvol měří,
Vzdává zbrojnošům svým čest,
Nové stráži kopí svěří,
A vypráví smutnou věst.
„Nedbalost je,“ posléz praví,
„Všech vojenských nehod zdroj,
Ta vojenskou slávu dáví,
Tou již zhynul mnohý voj!“
83