ACH, SYLVO...

ACH, SYLVO...
Ach, Sylvo, milá kdysi panna už válí se kdes nedbale, postýlka není odestlána a šatečky jak chuchvale. Nad šicím strojkem neuklání se hlava tvá den celičký, už nešiješ si více na ni košilky, pláště, pentličky. Ta Nikta je tak opuštěná, má ve skleněných očích žel, líc červená je zasmušena a skráň jí smutek obestřel. Však Sylviino srdce mladé též trpí as... Ne ponejprv jsem zahlíd, jak se z oka krade a incognito v temnu brv se slza skrývá, než se spustí po rozhořelých tvářičkách do stránek knihy, které šustí, co Sylva maně vzdychá: Ach! Neb Sylva čte. Jen vážné knihy. Tak, jak jsme my je čítali. A vzdychá bolem sladké tíhy, jak my i kdysi vzdychali. O četbě ráda pohovoří, však se staršími výhradně, 106 a tu jí líčko znovu hoří a hrdá je jaks důkladně – Děvčátko vyšlo ze zahrady, vrátka se za ním zavřela... v úžasu stojí nyní tady – Zahrada za ním zmizela... Zde živo bylo. Vozy jely, a lidé šli tu v hovoru. Šlo cestou v dál, kde hory čněly v modravém, velkém prostoru. Ten ruch a život těšil dítě, neb znalo po všechny své dny jen zahradu, v níž žilo skrytě, a ptáky, stromy, květiny... A samo sobě být se zdálo už velkým, šťastným, hotovým... Vždyť slunce ještě teple hřálo, z luk vůně šla a ze vsí dým. – – Mé dítě, nechci myslit ani, co bude dál, vždyť já jsem žil – hlas zkušeností, vzpomínání mi ze všeho zbyl za podíl. Nejraděj chtěl bych teď už jíti a hledat duší zděšenou pro pohádečku tvého žití, tu zahradu tvou ztracenou... 107