RANNÍ HODINY

RANNÍ HODINY
Víc ze žhavého slunce neproniká než zlatý prach, neb plachty na verandě, kde sedíme, jsou spuštěny. A sedíme tu s ctihodnou vdovou, Madame Lebeděvou, a samovar na stole šumí, šumí, a zlatý čaj se ve sklenicích třpytí a suchary tu, máslo, žluté hrušky, jimž ruměnec na oblých bocích leží, a velké hrozny omželého vína. A Madame Lebeděva tiše, zvolna mě jako špačka vyslovovat učí akcenty ruské, slova vysvětluje, i stránku přečte z čerstvě přišlých novin a ptá se po žití a zvycích našich. I vypráví o drahém Turgéněvu, s nímž mluvila kdys, líčí jeho chůzi i pohyb bílé ruky, když si projel své stříbrné a čisté husté vlasy. [73] I verše zacituje, měkké verše, jež psal – jen pár verst odtud blíže moře – Alexěj Tolstoj, poet zbožňovaný vší ženskou Rusí; kloní při tom hlavu, ta sladká hudba dosud dojímá ji jak před léty, když byla dívkou snivou. (Muž její, rozšafný a vážný sudí, už na druhý rok věčným spánkem dřímá pod bílým kamenem tam v dálné Moskvě.) O Moskvě mluví, Petrohradu, lidech, kostelích, divadlech a obrazárnách – a všecko zvolna, abych porozuměl. Sbor svěžích hlasů slyšeti sem zblízka, jichž zdvih a pád kol klepot připomíná, to z Oleïzu, ze školy, kde děti Tatarů učí moudrosti se prvé po způsobu svém. Poodhrneš chvilkou verandy plachtu: jaké jasné nebe! A moře, moře, moře, velké moře úsměvné, svěží, modře rozčeřené s tím milionem blesků roztříštěných v dál, v šíř se táhne... Bozi, jaké ráno! 74