FEUILLETON
Hu, trapný obraz... Dopoledne
tatarskou jedem vesnicí
a ďas jen k zahradě tam jedné
zavedl naši zornici:
Tam černý Tatar klečí v trávě
a ostří nože blýskavé
v nevinné hrdlo noří právě,
v beránka hrdlo bělavé.
Krev kouřící se proudí na zem
i ruce barví pohanské –
jak nezachvěly by se mrazem
ty naše duše křesťanské!
Hle, jak tu zlobou nekřtěného
ten tichý symbol umírá,
jak odevzdaně oko jeho
na skonání své pozírá!...
[113]
– Náš beránek... jsa na smrt veden
úst ani neotevřel svých... –
Jak zabolel ten citát jeden
až v hloubi duší zvířených...
My jeli dál... však drahnou chvíli
jsme dumali a mlčeli,
pak v trojku vrátil se host milý,
žertovné naše veselí.
Ve Foros dojeli jsme, kde je
park nezvláštní, dům bez vkusu,
a slunce žár tam na zem leje,
jak zaplaceno od kusu.
K večeru bylo. Jedem domů.
Do nebe skály trčely.
Do rozsochatých jejich lomů
se orli k spánku vraceli.
V daleku stranou modře snila
nesmírná moře hladina,
zladěná, tichá, jakby byla
to z barvotisku marina.
114
A tma je... Na zad zvolna plynou
skal rysy. Zvonky koňů zní.
Pár hvězd už září nad krajinou
zrakové bílí, nehybní.
A jedem. Vstříc nám světlo blýská:
– jdi, izvoščíku, pohleď tam!...
– Jak pravíš, tatarská to víska?
A možno čaje dostat nám? –
I možno. Samovar už šumí,
před krčmou k stolku zasednem.
– Čert, Tatar, jak čaj strojit umí!...
Nuž, dej ty ještě čášku sem! –
– I pojíst možno? Ať se stane. –
Šel, přines v míse kouřící
na rožních maso nabodané,
hebounké maso vonící.
– Jak zveš to? – Šašlík – Jídlo jejich,
toť kousky masa z berana,
po dávných strojen obyčejích –
– Což, zabíjel jsi za rána? –
115
– Tak, baryni. –
– Tam v sadě? –
– V saděsadě.
Víc nebylo nám do žertů...
Krev jeho tekla po zahradě
a neotevřel svojich rtů,
když na potupnou smrt byl veden –
ó bible, kniho přesvatá...
– A šašlík má být teplý sněden –
a Tatar v kuchyň odchvátá.
Tu nová porce... Ďábel svádí,
a duši láká mocný chtíč –
– Eh, jezme! – resolutně radí
náš dobrý Karel Petrovič,
– neb umřel, bychom nezhynuli,
dí bible, já pak dodávám:
nemáme ještě cesty půli
a hospod více není tam. –
116