LIST.*)

LIST.*) Připsáno Nejmenované *)Řádky tyto jsou jen z části mým majetkem. Autorkou jest vlastně ona Nejmenovaná, jejíž list náhodou se mi dostal do rukou. Nechť vlídně přijme toto připsání.
[85] So sprach mir ein Weib „wohl brach ich die Ehe, aber zuerst brach die Ehe – mich!“ Fr. Nietzsche: Also sprach Zarathustra, III. 303.
Víš všecko. Dobře. Nečekej však tady, na poslední té známce, že my dva si kdys čímsi byli, nečekej v tom listu mé omluvy a lítosť kajícnice. Je monolog to služky na odchodu (a – ruku k srdci – víc já nebyla ti než služkou, jíž jsi ráčil dávat najíst a jíž jsi hodil časem šat nějaký a již jsi blahosklonně vedl někdy na ples a koncert nebo do divadla), ta služka jde a chce ti jenom říci, že není žádnou bezeduchou loutkou, ba, že ten celý čas se odvážila mít ve své duši svoje hospodářství, [87] mít ve své hlavě rozum – třeba malý – mít v srdci hlas – a jeho poslechnouti. Hle, čeho já se dneska odvažuji! Tak psáti tobě! Tak si dovolovat o sobě mluvit jako člověk jakýs, jenž tobě roveň! A já, tak tě vidím, jak ošíváš se při každičkém slově jakoby byl to škorpionek malý! Jen považ všecko: (a pak ošívej se!) Tys byl vždy zdobou lidské společnosti, „výtečný právník, jeden z nejbystřejších obhájců našich“ (jak to hlásí denně žurnály všecky ve svých soudních síních), při řečech tvojich v každém přelíčení se nakupily davy obecenstva, tvůj každý soudruh závistí moh’ zžloutnout nad tvými úspěchy: ty k slzám dámy, k soucitu muže pohnul jsi jak loutky; při důvodech tvých slepá spravedlnosť svou přísnou rukou ťukla v jednu vážku, a klient tvůj, čist jako malé robě, se vrátil v náruč čestné společnosti; a jaks byl jinak ve všem člověk vzorný, muž dokonalý! (totiž: nezalhal snad a nedlužil si, svoje erotica 88 jsi nedával snad v pospas druhům v klubu a pil’s vždy s mírou, při tom nosil přesně moderní kabát, nesšlapané boty a v pádu vážném jistě bys byl hájil česť tuto s blesky v rozhorlených zracích a pistolí či šavlí v pevné ruce) – a teď: ta česť je zašlapána v bláto, tvé úspěchy, tvé jméno roztrháno nestoudnou bytostí, jež byla do dnes tvou ženou! Mnou. Já zničila tvůj život. Viď, to jsem bídná! Nejbídnější v tom však: já nedopřála jsem ti jedné role, být soudcem nad mnou, mrzkým provinilcem! Vím, jakým lékem byla by ti chvíle, kdy s hrudí nadmutou a soudce hledem a velkolepým divadelním gestem bys řekl mi: Je konec mezi námi, práh mého bytu dělí teď náš život – či nějak jinak – ale metaforou řek’ bys to jistě. A já šla bych tiše zdrcena blesky tvojich svatých hněvů, a ty bys s klidem v nitru mohl jíti v crême společnosti, na své tváři nesa tragickou masku, ale znal bys v nitru, že ten svět ví, jak rozhodně jsi jednal, 89 jak’s nešťasten a jak to pevně neseš – a já ti ani toto nedopřála!... Já neuznala tvojí autority, já nemyslím, že ty bys moh’ být soudcem nad svědomím mým! Ba, hleď, ještě více: já ani sama sebe nesoudila, já necítím se vůbec ničím vinna. Že jdu, jdu sama a jdu dobrovolně, ba, za štěstím svým jdu dnes z toho domu, ne rozsudkem. Chci jedno tobě přiznat. Byl čas, kdy jsem tě v pravdě měla ráda. Mně bylo tenkrát osmnácte roků, a sám víš, jakým byla jsem já děckem. Svět znala jsem jen z románů a básní, byl pohádkou mi, již jsem měla žíti, a čekala jsem s jistotou, že bude v něm krásného cos. Já tě měla ráda. Já věřila v tu lásku jako v tebe. Svou hrdou naděj viděla jsem v tobě, tak pevně jsem se držela tvé ruky, jak bys byl bohem. Často snívala jsem, že pouze já jsem jednou z vyvolených, jimž usouzeny v životě jen růže. Tys byl tak velký, vznešený a krásný, 90 (nu, nediv se, já tenkrát věřila to, jak každá jiná o svém vyvolenci), muž bez poskvrny, přítel potlačených, jenž celým ohněm hájí jejich práva, (já myslila, že je to v tvojí duši a nikdy řemeslem že advokáta), my četli verše, romány a snili nad Chopiny a Schumanny den za dnem, (dnes vidím, jak ti musilo být fádně, a lituji tě, duše utrápená!) pak vzali jsme se... Přišlo probuzení... V těch strašných nocech, jež se zdají jiným snad nekonečným zřídlem všeho blaha, já trpěla jen nevýslovným hnusemhnusem. Raffinované jakés divé zvíře mě strhlo s čisté vůněplné výše v louž páchnoucího šedivého bláta a rvalo mě tam, smýkalo mnou, cpalo to bláto v zrak mi, ústa, sluch i duši – a s tebou já jsem snila nad Chopinem, a v tebe já jsem věřila jak v boha! – – – – – – – – – – – – – – Ty čestný muži, já jsem prohlížela, jak pěknou školou ty jsi prošel v žití, co za poklady chováš ve své duši, 91 a čeho já se stávám účastnicí! A taký svazek posvěcen prý bohem a uznán, respektován společností! V tom souzvuku dvou těl a těch dvou duší já, pošetilá, chtěla najít krásu, a zatím každý nový den mě viděl tak bídnou, zničenou a oloupenou, jíž tak je stydno před sebou i lidmi, jako by naha ven vyjíti měla! A tys jen frivolně mě konejšíval a rozplítal mé spjaté v prosbě ruce, že v manželství se tohle děje všude... Tys neměl ani nejmenšího taktu k mé duši ubohé! Ne trošku pochopení. A konečně, když zhnusil ses mi všecek, že bych se byla prstem nedotekla tvé ruky, když jsem s ledovým ti klidem svůj odpor zjevila – tu neptal jsi se: kam jsem ji zavlek’, jak se jí teď jevím? – ne, s maskou urážky jsi vedl řeči, jež líp’s moh’ udat někde v soudní síni. Pak ohlásil’s mi, že žít budeš nyní zas na svůj účet. Žil jsi, já vím všecko, ač dovedně jsi spády svoje tajil. Já snažila se povstat, střepat bláto – 92 už marně, moje duše proti vůli jím byla prosáklá a otrávená. Dva roky tak jsem podle tebe žila. Tys žárlil na mne, žárlil bez příčiny, snad hnán jen (možno-li to vůbec v tobě) svých vlastních provinění výčitkami. Já věděla, že žárlivosť ta zbytkem je dávné lásky, že je všemu konec, však snažila se v očích společnosti, té společnosti, jež je tvojím bohem, být tvojí řádnou, hospodářskou ženou. Než, to víš sám, že omrzí nás všecko, i nejctnostnější třeba komedie – tak začla jsem žít také na svůj účet. A dnešní krok můj nezdá se mi nijak být mezníkem v mém celém živobytí, jen změna kuliss, hra jde klidně dále, a potom jedna nová mužská rolle. Ty znáš jej, suď si o něm, jak ti libo, mně on je vším. A nedívám se k němu už s illusemi, nemám jich už vůbec, ni o sobě ne (za vše díky tobě!) Jsem připravena ke všem zkušenostem i sklamáním – v těchto bude méně, 93 o jedno méně, nehledám už krásu, (zas díky tobě) jen pár pěkných chvilek, a ty chci užít každičkým svým nervem i při skrčených nosech společnosti. Snad přijdu o vše – život je dost hloupý, že leccos se v něm často opakuje, než má i to zas jednu dobrou stránku, že nepřekvapí... Vím – – – – – – Však nač psát dále? Co je ti ještě jenom po tom? Po mně? Měj dobře se a do „poměrů daných“ se nějak vprav a hleď své dobré jméno vyleštit nějak, bys moh vejít čestně na forum čestné svojí společnosti! 94