Sonet o starých lidech.

Josef Svatopluk Machar

Sonet o starých lidech.
V té tváři starých lidí vždycky leží klid, ticho, tklivý s minulostí smír, jako když v podvečerní kraje sněží nadhvězdný, bílý, lehký pýr. Je výsledek to života? Hm, stěží. Jak nás, je stopil život ve svůj vír. Je jas to duše? Oh, jak v staré věži jim v lebce sedí též snad netopýr... Jednoho starce tázal jsem se kdys. – „Je život zlý,“ řek’ jenom, „my už žili“ – a významně si pohladil vlas bílý... My žili už! V tomť vše. Co z těch tváří svítí, toť odlesk čehos příštího. Toť rys příštího štěstí... Ovšem ne už žití. 39