Sonet pro mou ženu.

Josef Svatopluk Machar

Sonet pro mou ženu.
Kéž bych dnes moh’ zde místo sonetu tvou zlatou hlavu podat v této chvíli v mistrovsky věrném, živém portrétu, jak se tak s duší v oku ke mně chýlí, a pár těch slov, jež chví ti na retu a ten tvůj smích, tak dětsky rozpustilý, tvůj vonný dech a žert, jenž v přeletu se snáší přes tvých zoubečků řad bílý... Jen proto, bude-li kdo někdy snad mé verše číst a pak se maně ptát, jak moh’ jsem nést přec to své hrozné žití – by zlatá hlava, duše v šedém oku, tvůj hlas, dech, žert a smích ve hlučném toku mu mohly za mě dobře odvětiti... 42