I.
„DĚTI“.
[7]
Vstoup do vagonu: Dobrý den! –
ah, znám jej! Doktor ten a ten –
však on též otřev brejlí skla
pohleděl ke mně náhle bystře
a očka se mu zablýskla:
Vy v našem kraji?! Drahý mistře!
Náhoda vzácná! A t. d. –
A rozhovor se rozpřede.
Byl zvědav znát mé cesty cíl
a tak jsem mu ho neztajil;
na kraj mě upozornil, na to,
jak kolem okna letěl nám,
na polí rozevlané zlato,
na řepu, jež je cukr sám,
však lid tu – zde stáh obočí –
zle alkoholu otročí.
Bylť z těch, kdož touží pomoci
své době od zlé nemoci:
potíral tabák, alkohol
a prostituci, klerikaly,
[9]
svůj k svému hlásal v kraji kol,
práv ženských zastance byl stálý,
šel v lid a přednášet si zvyk –
půl Tolstoj a půl Masaryk.
Když viděl jsem jej naposled,
byl velmi milý; jeho vzhled
– jest obr s velikými vousy –
rozjařil děti: žabky ty
svůj žertík ve všem vynajdou si,
ty byly jím jak opity,
jej honily a vřískaly
a Medvěd! na něj volaly.
I vzpomněli jsme teď těch her
a ptal se na osud mých dcer
(já chci je raděj „dětmi“ zvát,
jak zarazit bych chtěl tím jmenem
běh jejich let, svých roků spád,
jenž prchá v letu zlořečeném –
nu, samošalba bláhová!),
tož na školách jsou, z domova.
A co prý dělá slečna T-ých? –
Je učitelkou v Zálesích –
však přerušil mě, ne že na tu,
že na mladší se zeptat chtěl –
10
Ah, na Kačátko? – Slečnu Katu – –
a v rozpacích se celý rděl.
To žabka byla pana T.,
kde sešli jsme se tenkráte.
Kačátko dře se – latina
je trýzní jeho příčina – –
Však už mě neposlouchal valně
upřeně hledě vozu v kout,
vzdych několikrát z hloubi žalně
a začal pilně oči mnout –
že se tam tenkrát naposled
ten obr v trudný roman splet!
Ba, splet se. Hodil srdce v něj
a pověděl mi celý děj.
Rozšafně tuze, jak to zvyk
všech duší vážně milujících,
obšírně, jak to milovník
vylíčí ještě po měsících,
a osou historie té
Kačátko bylo pana T.
Já poslouchal ten románek,
však nezajal mě jeho rek
a lásky jeho líčení
a všecky nádherné ty mosty,
11
jež pro budoucnost ve snění
si stavěl člověk čestný, prostý –
já viděl jenom Kačátko,
to malé směšné Kačátko!
To řeklo mu, že nelze jí
jej hýčkat marnou nadějí,
že nechce nésti jako žena
tu kletbu svého pohlaví,
chce studovat a rovnocenná
se jednou mužům postaví
a potom – bude nutno-li –
že sama muže vyvolí.
A řeklo mu to větami,
jež bodaly jej dýkami
a tím víc, že je vedl klid
bez všelijaké koketnosti,
že poctivě se cítil zbit
s přátelskou milou upřímností –
tak vzdychá, jak jen vzpomene
na Kačátko to ztracené.
Na Kačátko to... Dávno-li,
co žabka ta šla do školy
v sukenkách krátkých s copánkem?
Je dětí mojich přítelkyní
12
a psávají si tam a sem
i navštíví je časem nyní –
nu, přímo k nevíře ta věc,
však doklad zde – ten bláhovec.
Je přítelkyní dětí mých...
A vlastně přechází mi smích,
když podívám se na věc zpříma...
Kačátko... čerta... na ně zříš
a myslíš, že v něm život dřímá
a vidíš je a nevidíš
a – nezacláněj sobě zrak:
i s tvými dětmi na vlas tak...
Jich život už svou cestou jde
a bez pomocné ruky tvé...
I přechod přes běh vody rušné
si samovolně upraví,
i zahrady a zámky vzdušné
nad obzor sklenou mlhavý –
vše bez tebe... vše právem svým
a žádným tajemnůstkářstvím!
A člověk šel by tisíc mil
a dvacet řek rád přebrodil,
jen kdyby moh tam pohladit
ty ještě nestřižené vlásky,
13
do zdivených těch oček zřít
a slyšet první jejich hlásky!...
Vždyť všeho toho neužil...
A teď?... Sám bude... Teď už žil...
Nic víc už... Rychlík zběsilý
hřměl žalně jaks své daktyly...
Já umínil si říkati
už „dcery“ místo toho „děti“ –
je bláhovo chtít zaspati
a viděti a neviděti...
a bláhovější: času spád
chtít slůvky v letu zdržovat...
14