Ojíř.

Ojíř.
V širokém stanu, tam nad Ligrem Seděl Karel v císařské pýše; Císařovic a ves květ říše, Vévodů, knížat a vládyk sněm Na soud zemský se k němu sjel. Pokyne, provolá hlasatel: „Koho křivda a příkora souží, Ať ji svobodně jeví a touží!“ Vyjde z vévodů kola v jev Ojíř, krotitel Mouřína vzteku, Nejslavnější z Karlových reků, Mudřec v radě, v zápasu lev. „Pověz, co klopíš hlavu svou, Nad jiné nám vždy váženou? Ký směl tobě křivditi škůdce?“ Táže se Karel ctěného vůdce. Ten svou tíženou hlavu zdvih’, Hněv a pomsta mu ve zraku planou, Mlčí a slze mu po líci kanou, Pak se zmuží a žaluje pych: „Krutou, pane, já křivdu vzal, Osaměl bídně a osiřal; Syna, jímž já hrdě se chlubil, Prchlý vrah mi svévolně ubil!“ 38 „Baldvín, co hájil korunu tvou Po boku mém již mečem svým jarým, Co měl hovět mým kolenům starým, Padl mi vraždou urputnou. Protož rač mírnit mé bolesti dav, Smělého vraha mi k vůli stav; Nech, kdo práva opustil cestu, Spravedlnému podlehne trestu.“ Pány tu pojme i hněv i žel, Karel moudré zasmuší čelo: „Komu se krve mládcovy chtělo? Rci, kdo drzý ten míru rušitel? Tobě že propad’ životem svým, Slibuji slovem ti císařským: Krvavé pomsty dojdi ta vina, By se i mého týkala syna!“ „„Toho se týče, ten vinníkem! Ten mi syna milého ubil, Karlovic tvůj mou naději zhubil, Přerušil mír, zlý příklad všem, Uvrhl na mne bolestí dav. Smělého vraha mi k vůli stav, Nech, kdo práva opustil cestu, Spravedlnému podlehne trestu.““ 39 Císař ustrne obražen, Bolestí přísnou na syna hledí, – Jak ten viny si povědom bledí; Mlče si svojí výstupek ten! Prsa otce to svírá zle: Časně mu zesnulo synů dvé, A již posledního má ztratit, Jeho smrtí slovo své splatit! „Ostaniž!“ krotí vévody hněv, „Přísám bůh, syn podlehne trestu, Že byl vyvolil svévole cestu: Toliko nežádej jeho krev! S otcem vinníka milost měj, Jedíně to mi uchovat přej; Nestůj, věrný, na hrdlo jeho, Vezmi si zaň půl království mého!“ – Vévoda vece: „Když Baldvín zbled, Chopila se mne zuřivost lutě, A já slíbil ho litovat krutě! Nevrátí se mi pokoj zpět, Dokud nevrazím do vraha meč. Za krev syna, krev synova teč! Neodpadnu já svého práva, Dokud paže a mysl mi zdráva!zdráva!“ 40 „Zpupný! ty se mi protivíš?“ Oboří naň se Karlova hrozba; „Nehne-li tebou otcova prosba – Nuže! císaře velení slyš! Jestliže milost moje ti vděk, Odřekni pomsty se po svůj věk; Neučiníš-li hned dle mé vůle, Vlastní ruka má tebe zkůle!“ Odmluví sněm: „Té křivdy se chraň! Pomni, veliteli a pane! Nestát slovu, je císaři hanné! Co jsi slíbil, to svatě se staň! Syn tvůj rušitel míru jest, Nemiň i jeho zákonu trest; Byť se i syna týkalo tvého, Přísahal jsi mstiteli jeho!“ Císaři vypadne z ruky meč, Hněvy, co v něm se k úporu rotí, Vznešenou myslí staví a krotí, Klesne zpět a dokoná řeč: „Mějte si jej – buď na věky zdráv, Bych byl ze slibu svého práv!“ Dí, a slzu, co z oka se lije, Zahalen v širokém taláru kryje. – 41 Vévoda již k své oběti spěl, Se stupňů trůnu jinocha vede. „Slituj se!“ volá dvorstvo bledé, „Císaře svého se tobě žel! Odpusť mládci pykaný dluh, Aby tě milostně soudil Bůh; Otec tobě za život jeho Podává půl království svého!“ Ojířem nehne ni žal, ni stesk: „Spravedlivá jest věc má,má,“ praví, „Bolesti mé jen pomsta mě zbaví! Krále ozdobuj koruny lesk; Nádhera trůnu ni zlatého Nevrátí syna mi vzatého, Nezhubí červa, co v srdci se lítí, Synovu krev můž krev jen zmýti!“ Ustrne vše, a na Karla zří, Ten se v purpuru zahalen leká, An se pomsta Ojíře vzteká, An již napřáhá meče ten zlý; Však – viz! on hodil jej od sebe, Dává vinníku ruky své, Zmožen císaře věrou a bolem Před jeho zlatým poklekne stolem: 42 „Viz mne, ó pane, u nohou tvých, Políbit nech svou spravednou ruku; Odpustiž mi veškeru muku, Již já ti tropil v hořech svých. Sirý a bezdětný k hrobu spět, Všech je to největší otce běd; Taková nemá se týkat hlavy, Která spravedlností se slaví!“ Páni a manové jásají, Mnohému slza po tváři line, Syna i kmeta an k sobě zas vine Císař, a radostně hlásají: „Sláva ti, Karle veliký! Zdar tebe provázej všeliký! Věčná i tobětobě, OjířiOjíři, sláva, Tak že jsi svého uhájil práva!“ 43