Rukojemství.
Byl k Dionysu tyranu se vkrad’
Moeros, taje pod šatem dýku,
Sp’at vlečen jest ke zlostníku.
Mluv, na koho jsi tu dýku klad’?
Se oboří naň ten škaredý kat.
„Já městu chtěl svobodu dáti!“
Máš na kříži toho se káti!
„Jsem,Jsem,“ odpoví, na„na smrt připraven
A neprosím o smilování:
Však jestli mé jediné přání
Chceš vyslyšet, daruj mi tři dni jen,
By sestře mé manžel byl usnouben;
Můj přítel buď rukojmím tobě,
Jej, prchnuli, ukatuj sobě.“
Tu král se uškeří, páchaje lest,
A po malém pomyslu praví:
Tři dni tobě daruji zdraví;
Však jestli ta lhůta prošla jest,
Než ty se mi vrátíš pro svůj trest;
Bude jemu za tebe pojít,
A tobě pak s celou projít.
52
Ten přijde k druhovi: „Chce tomu král,
Bych výtržnosti té zplatil
A život na kříži ztratil;
Však tří dní lhůtu mi ještě přál,
Bych k usnoubení své sestry stál;
Já tebe mu v zástavu stavím,
Až přijdu a vazby tě zbavím.“
A mlčky jej obejme věrný druh,
Rád za něho spoutat se nechá,
A onen odtavad spěchá.
A třetí než vynikl slunce kruh,
Vdal sestru, a jeho pečlivý duch
Již nazpět k městu zas plane,
By nezmeškal lhůty dané.
Tu leje se déště nesmírnost,
S hor vůkol se prameny valí,
A povodeň potoky kalí.
I dojde řeky a vidí ji rost,
Tu strhnou proudu návaly most,
A valové hromně se zlící,
Sklep sbořují praskající.
On zbíhá zoufale kraj i břeh,
Jak daleko hledí a slídí,
A koho volaje pídí:
Nižádný převozník do vln těch
53
Člun od břehu vésti by neposlech’neposlech’,
Vše volání darmo, vše hoře,
Proud divoký šíří se v moře.
Tu sklesne na břehu, úpí a lká
A vzývá pomoci vyšší:
„DejDej, Zevse! ať řeka se tiší!
Jest poledne, na mále lhůta má,
A pakli se slunce za hory dá,
A města mi nebude dojít,
Jest milému příteli pojít!“
Však zrůstaje noví se proudu vztek,
A vlna za vlnou jaří,
A doba se po době maří.
On v úzkosti se zmuží co rek,
A vrhne sebou v šumný jek,
Tok mocnými pažemi dělí –
A bohovi se ho želí.
A břehu se doplaviv dál se dá,
A díky své ochraně činí;
Hluk loupežníků se nyní
Naň ze mraku lesního uvrhá,
Vši dráhu mu zameze krve ždá
a staví jej kyjemi svými
Mu na hlavu rozvedenými.
54
„Co žádáte? zvolá hrůzou bled,
Krom žití mi ničeho není,
A to jest již královo jmění!“
I vychvátí kyj jednomu hned:
„Pro přítele mého mi přejte svět!“
Tři naráznou povalí ranou,
A ostatní prchají stranou.
A slunce pere tak náramně; –
A od trudu v nesnázi děsné
On zmožen ku zemi sklesne.
„O, ty jsi mě zhostil té luzy zlé,
Ty z proudu mi pomohl milostně,
A zde bych měl unyje sjíti,
A druh můj na kříži pníti?“
Tu, jakby se řeřabil toku crk,
Kdes na blíži šumit to slyší,
A poslouchaje se tiší.
Hle tu se ze skály na ouprk
Sem řine živého pramene hrk,
On radostně skloní tam čelo,
A občerství zemdlené tělo.
A slunce se jiskří ve větvích
A maluje na leskné zvůry
Již obrové stromů stvůry:
55
Tu zahlídne on dvé pocestných,
A kvapem se žena okolo nich
Ta slova slyší, an dějí:
„Teď na kříž ho přibíjejí!“
A ouzkost pohání jeho klus,
Jest puzen starostí tesknou;
Tu ve slunném západu lesknou
Již v dáli se báně Syrakus,
A vstříc mu přijde Filostratus,
Ten poctivý čeledín jeho,
A zhrozí se pána svého.
Zpět! volá, tvůj přítel jest ten tam,
Ty ujdi s životem zdrávě!
Smrt za tebe trpí teď právě;
Vždy čekal tebe, a nevěda kam,
Předc neuvěřil v soudruha klam,
V tvůj návrat doufaje stále
Stál pevně ousměchu krále.
„Buď pozdě již, bych zapravil dluh,
A zhubila-li jej zloba,
Tožť obětuj tyran nás oba.
Tím nechlub se jeho útulný duch,
Že druha svého byl oklamal druh,
On doplň své krutosti míru,
A uvěř v lásku a víru!“
56
A slunce zapadá, u brány kříž
Hle do výše již se zdvíhá,
A kolem se diváků míhá.
Již táhnou přítele po laně v výš,
Tu mocně se prodera zástupem blíž:
„Mne, katové! volá, si davte,
A přítele závazu zbavte!“
Lid ztrne, a úžas uchopí jej;
Si v náručí rozpláče oba
Ta bolná i radostná doba!
Tu slzami polit ves oblíčej,
A na krále vnesou ten divný děj;
Ten lidsky se pohnuta cítí,
A velí jim před trůn jíti.
A dlouho zří na ně podiven,
Pak praví: Srdce mi zmoci
Se dostalo do vaší moci,
A věrnost není jen lichý sen;
Buď tedy i já k vám připojen,
Tu prosbu mi nedlete zděti,
Bych ve spolku vašem byl třetí.
57