DRYADY.

DRYADY.
Kdysi v květu mládí milující spolu za pozdního jara šli tou alejí, sporá na rtech slova, záři štěstí v zraku, v srdcích tíseň něhy, zlatých nadějí. Akacie kvetly. Kvetly jako vždycky, když jim slunce máje zlíbá poupata: každá větev stará v mladé cloně listí shluky květných hroznů byla opjata. Jako bílé kytky stály staré stromy, jako chumle pěny z květů obaly; pod jich tíží větve k zemi nakloněny opojivou vůni sladce dýchaly. A tu milující jati kouzlem zjevu v síti starých mythů ponořili hled: – „Dryady tu dýší, Dryady tu kvetou v tajeplné kráse bohorovných let!“ – [59] A to jméno báje s dvojice té retů stromům na nábřeží odtud zůstalo. – Zatím přešla léta za sněhu i květu, nové pokolení léty vzrůstalo, odešla i ona, smavých robat máti! – Se synáčky otec zdobit chodí rov. Když se červen staví u té spící hlavy, kytku bílých květů nesou na hřbitov. Drobné hochů krůčky nedočkavy spějí v končiny tam klidné mrtvých zahrady, a kdy svoji kytku kladou na hrob její, rtové otce šepcí: „Kvetou Dryady!“ – 60