DVA RYBÁŘI.

DVA RYBÁŘI.
Dva rybáři zasedli v loďku a po proudu dali se v běh: druh bradatý s čeřenem v rukou, druh mladistvý u vesla v snech. Jen z klidného vyjeli kraje, je čeřivá vítala pláň, by z tiché své hlubiny taje jim dary své hrnula v daň. I vnořena do vody sítě, a na první zajato hod v ní veselé Vltavy dítě: to běliček stříbrný rod. A za první znova a znova zas jiné se lapají hned, a rybák, ten neztratí slova a nespustí s čeřene hled. [71] Však do kola hrouží se zraky ten mladičký u vesla druh. Jej letící po nebi mraky, jej zvlněný dojímá luh. Jej zelené poutají břehy i zpěněný po boku jez i slunečné do řeky šlehy i v hladině obrazů směs. A snivé když upřel své oči v dno lodice, v rybiček běl, on, zády jak soudruh se točí, z nich nejhezčí: Volna jsi! děl. A pustil ji do její skrýše a v dumách pjal do modra zrak, cos pro sebe zanotil tiše – on spokojen, šťasten byl tak! Však veselé Vltavy dítě šlo varovat družek svých svět: již prázdné jen tahali sítě – a za krátko dali se zpět. 72