VĚČNOST.

VĚČNOST.
Je divno venku, mrak tam na mraku, A vítr jak by střechu odnést chtěl; I posel boží jde už z oblaku – Buď Pánbůh milostiv, kam zaletěl! „JdiJdi, dítě drahé, rozžži hromnici, My se tu budem modlit spolu; Zde svíčku postav, a poklekni k stolu, A zdvihni ručky k boží světici.“ To dítě kleklo, žena přisedla, A obě hroužily se v modlení. Tak bolně šeptá žena vybledlá, A dětský hlas – toť zvonků zaznění. Modlitba dětská v nebe nesená – Jí, andělů jak zpěvům, slouchat milo, Však ženy slovo – jak by bolem nylo, – A oko tužně k nebi plamená. [33] Ten šepot divně v dětská slova zní, Jak v radostné se písně mísí stesk – Ba je to stesk, co její duší chví, Stesk, jejž by nejlíp zhojil smrtný blesk. Ten blesk tak planě šlehá sem a tam, Ach často stíhá, co by rádo žilo, A zas, co by už rádo v hrobě hnilo, To zanechává bolů trudným tmám! – „Ta věčnost! Bože můj, dlouhý to čas,“ – Tak šeptá žena v divném blouznění – „V ní trpět – trpět dnes a zejtra zas A nikdy nedočkat se spasení. – Vždy bez oddechu trpět dýl a dýl, A bez oddechu štván být dál a dál, A vše to za tak málo hříšných chvil – To bys mu strašný trest, můj bože, dal!“ Umlkla – tváře rukou zastřela, A z očí se jí řinul slzí proud, I dětská modlitba teď dozněla, A ticho vše, až na ten boží soud; Ten venku častěj vždy a mocněj hřměl, A deštěm šlehal v okna malé chýše, A větrem bouřil, co snad snilo tiše, A bleskem naplnit vše bázní chtěl. Však ženu nezbudil – ta v myšlének Se moře hluboké tak zhroužila, Že neměla už mysli pro venek, Ba že je živa, sotva cítila. 34 „Mamičko, s modlitbou jsem hotova, Co mám se, rcete, modlit ještě více?“ A matce jak by smrtí ztuhly líce, Ta ústa zamkla tichosť hrobová, Jak by nad vlastním hříchem chtěla lkát. Zas byla vstala smrtí zesnulá, A jenom z očí byl jí život znát, Z nichž slza za slzou se vinula. A dítě spíná po ní ručičky, Ty ruce hladí chladné, ledovité, Ty líce suší horkou rosou spité – Máť samo plné slzí očičky. „Můj bože, jak tam venku lítá blesk A tatínek v té bouřce někde chodí! – Ó bože, snad do něho neuhodí? – Kde asi je? – mám o něj velký stesk. Mamičko, povězte mi, prosím vás, Zda bych tatínka ještě uhlídala? – Že jste mu na tak dlouho odjít dala! – Snad zabloudil a nenajde už nás!“ – „Ba zbloudilzbloudil, dítě mémé, – ba zabloudil, A nenajde k nám cesty nikdy víc, Jen jeden okamžik jej odloučili, Teď nám ho nepřivede žádný vstříc! – Ba kdybys celý život hledala, O nic mu nepřijdeš již nikdy blíže, I až tě tlačit bude země tíže, Líp, od něho bys v dáli zůstala.“ 35 „Kde je a proč by nesměl k nám, A proč bych nesměla být u něho?“ „Je mrtev – a že vzal si život sám, Teď bol a muka stíhá věčně ho!“ – „A je to dlouho, věčně mučen být? – Jak teď nebohé dítě spokojit? – Ten bůh, ta všehomíra dobrota, By neměl míti pro něj slitování? – Ten bůh, jenž k přírodě se v lásce sklání, By neslyšel, co dítě šepotá? – A v chýši ticho málo rušené, Jen z venku bouří hromu strašný třesk, A v šero po komůrce rozstřené Jak zoufalství myšlénka šlehá blesk. A na okenko bije dešťů proud, Jak by to poutník o vpuštění žádal, Ba je to poutník, já bych na smrt hádal – Aj modli, modli se, nastává soud! Matka i dítě ruce sepjaly, A bouř burácí povždy strašněji, Teď objaly se a teď zalkaly. „Slyšíš nás, Bože?“ – aj a mocněji Teď vítr na předsíni zahučel, Již s dveřmi se vší silou se tam pere, Vyvrátil je a za ním blesk se dere – „Slyším,“ teď zavznělo – a vítr dohučel. 36 A ticho zas – ukončen boží soud. Dvou mrtvol klidné zbožné usmívání Jeví tam zjevně boží slitování, A věčné lásky věčně živý proud. 37