KUPLET O KYSELÝCH HROZNECH.
To v dobách dětské nevinnosti
jsem v Esopových bajkách čet,
v té knize, lidské zkušenosti
kde napomáhá zvířat svět,
jak kdysi zřela liška malá
kdes po zdi révy keř se pnout,
však marně se tam namáhala
si plný hrozen utrhnout.
I pravila těm hroznům liška,
když vysoko tak visely:
„Mne nemrzí ta jejich výška,
vždyť beztoho jsou kysely.“
Té moudrosti se chopil mnohý
a zvláště slabochů všech rod,
jimž nestačují chudé vlohy,
by stihli touhy rychlý chod.
[1]
A každý, kdo je k tomu líný
si důvod najít takový,
by skryl jím chudoby své stínystíny,
jen s resignací propoví
jak tehdy k známým hroznům liškališka,
když vysoko jí visely:
„Mne nemrzí ta jejich výška,
vždyť beztoho jsou kysely.“
Ó moudrosti ty potměšilá,
též ctitelem jsem stal se tvým,
když Poesie zazářila
mi ovocem svým čarovným
a srdce mého touze lačné
se zachtělo v ten luzný kraj –
však mojí duši posměvačné
byl ztracen kouzelný ten ráj;
i směji se jak hroznům liškališka,
když vysoko jí visely:
„Mne nemrzí ta jejich výška,
vždyť beztoho jsou kysely.“
2