CVRČEK.

CVRČEK. CVRČEK.
Ve světlém písku paseky tam za borovým lesem, kde celičký lán daleký je pokryt hustým vřesem, pod jedním trsem zeleným se malý cvrček skrýval a pronikavým hlasem svým – po celý den si zpíval. Tam v písčině a ve štěrku ta píseň zněla stálá a rozčilila ještěrkuještěrku, když na slunci se hřála, a po den celý motýli se smáli této písni, však ke cvrčkovi chodili i mravokárci přísní. Když vzrostl slunce žhavý žáržár, tu přiletěly včelyvčely, na vřesem zkvetlý suchopár a mnoho nabzučely, [27] že hlukem práci ruší jim, že rozumu má z mála, však i s tím zpěvem veselým že k smutným koncům cválá. A zase čmelák přišel pak a říkal: „Pane Cvrčku, proč pak se namáháte tak, což nebolí vás v krčku? Když někdo z nás sem přiletí já nebo slečny Včelky – nás není tolik slyšeti však výsledek – je velký!“ A cvrček přece dále pěl svým pronikaným hlasem, až kobylek roj záviděl mu jeho píseň časem a nezkušení zajícizajíci, v dnech radostného mládí si na pasece hrajícíhrající, tu píseň měli rádi. A vesele a dál a dál pěl cvrček bez oddechu, až se soumrakem napadal chlad rosy ve klín mechu a zpíval dále, nad plání když tiché hvězdy vzplály 28 a zádumčivé klekání se neslo z dědin v dáli. Tu z šosáků tak leckoho ta jeho píseň plesná tak rozčilila přemnohopřemnoho, jej vyrušujíc ze sna, až na noční se čepici mu třapec zlostně kýval – však dále nocí mlčící si cvrček zpíval, zpíval... Ach byl tak šťasten, že je živ, že cítí v sobě žitížití, a proto musil – jaký div! – si písní uleviti a zpíval, zpíval z plných plicplic, zda kdo jej o to žádá? zda líbí se to čili nic? Ach, po tom málo bádá! On o jiné se nestará a svou si hude pouze do pozdní zimy od jara. Však přikvapí-li nouze a příval zimy dravý-li mu konec písně utne? Ach, jak ty včely pravily: ty konce budou smutné! 29