PADLÍ VOJÁCI.

PADLÍ VOJÁCI.
Já půjdu do boje až zazní polnic hlas, ó půjdu nadšeně za povinností svojí, tu bázně bledý cit již opustí mne v ráz, až hlukem omámen stát budu v šiků roji. Však až se navrátí zas domů druhů řad a domov uvítá je zpěvy vítěznými, jim skráně ověnčí, až budou usedat u tichých krbů svých – tu nebudu již s nimi. V tom víru zmateném já raněn padnu kdes a v ryku nadšeném dál přes mne půjdou voje – kdo ze všech všimne si, že opět jeden kles’? Kdo bude hledati tu mrtvé tělo moje? Tu budu pochován ve hrobě velikém a nikdo nezví to, kdy padl jsem, kde stlívám, krev v boji prolitá se rychle vpije v zem – a starý, krásný mír se opět vrátí nivám. [98] Nad hroby neznámých zas vzejde obilí, lid pilný pokosí je za letního parna, ó dobře měli ti, kdož nás tu pobili, my víme, naše smrt že nebyla tak marna. Ó klidně budeme spát v cizích hrobech těch, nad nimiž skřivani si hnízda stavět budou a v písni vyprávět, že poslední náš vzdech nevyzněl nadarmo pro tuto zemi chudou. Náš skon však neprospěl těm, kdož nás vedli tam pro blaho říše své či v ziskuchtivé žízni, on nevrátil ni mír – ten dostavil se sám, když síla pohasla a kraj již hynul trýzní. Jen v tom je užitek, že naše tělo, krev, zas zúrodní tu prsť, v níž věky budem spáti, a že dá lidu zas, co vzal mu války hněv: že lidu chudému tak jeho chleba vrátí. 99