BOHATÝŘI.

BOHATÝŘI.
Duch k nadšené mne písni pudí, bych v struny vlastenecké hrál, že přece nejsme malí, chudí, jak mnohý z nás si žaloval, že dosud proudí v našem těle všech předků bohatýrská krev, že nám tam buší srdce smělé – to vše, má písni, jasně zjev! Ó nevěrcové zaslepení, jen pohledněte v minulost, což naše shoda s ní vám není ni dneska ještě jasnou dost? Vždyť my se přímo opičíme po historických vzorech svých, cnost každá v naší hrudi dříme, jež kdysi také plála v nich. [111] Má píseň jasný důkaz podá, že pravdivým je výrok ten, že na každém dnes žádá moda, by předkům svým byl podoben, a především to požadují a uznávají noviny, když o svých mužích referují hold vzdávajíce povinný. Ó čtěte jen, a dozvíte se, jak velkým ten či onen muž, že jako před Žižkou se třese dnes před ním každý sok náš juž, že při banketu hněvem plana ten nebo onen geniusgenius, jak slavný mluvil Rokycana, mřel za svou víru jako Hus. A na schůzi obecních starších prý kdos tak moudře rozmlouval, že darmo bys to hledal v arších, jež Komenský neb Štítný psal, ó nejsou to jen plané bájky, vy skeptikové bez víry, že máme Jeronýmy, Hájky i Dalemily, Lumíry. 112 Ó zůstali jsme pevně věrni i nejdávnějším předkům svým, jež v minulosti tmavé černi jsou zjevem pouze mythickým, i Horymíru, reku báje, vždy mysl naše věrna je, vždyť pověsť jeho poučná je: kdo uteče – že vyhraje. A všichni, všichni, drazí páni, jsme Blanickými rytíři, již čekají tu uchystániuchystáni, až k boji buben zavíří, však zatím v neprostupné skále jsou divným kouzlem zakletizakleti, tam spíce, spíce, spíce stále – oh, třeba celá století. 113