NA DNĚ MOŘE.

NA DNĚ MOŘE.
Přimkněme se k sobě, bratři, těsně, úže, nad životem naším dokud svítí zoře, dokud slibuje nám v cestu sypat růže, – zítra na věky už budem na dně moře. Podejme si ruce, slibme sobě lásku, přitulme se k sobě těsně do náručí, do světa pak vyjděm v tomto pevném svazku, ať to moře v dálce čeká, hrozí, hučí. Zajásejme písně, věřme v svoje mládí, uposlechněm touhy, ať nám toulky vysní, radostněji jděme, čím nás dále svádí, vlny hřmící v dálce přehlušíme písní. Leťme za sny svými, ptáky toulavými, rychle s nimi leťme, dokud síla stačí – vždyť to moře kolem proudy bezednými, kam jen dojít můžem, všude břehy smáčí. 7 Ale nač již dneska vzpomínati na to, že té jeho hloubky noha nepřebrodí? Dokud zářné slunce v cestu hází zlato, nežli večer přijdepřijde, nechť nás touha vodí. A až večer přijde, pověsť o naději pro ta svoje srdce vymyslíme snadně – milujme se, bratři, dokud srdce hřejí, zítra, teprv zítra usnem v moři na dně. 8