ROMANCE.

ROMANCE.
Ó mocná kráso dívčích očí, ó kouzlo různobarvých hvězd – co zpěvů kolem vás se točí, co novel nechaly jste zkvést; své milé každý chválí zraky, že líbí se mu – proto taky ten pár vždy nejkrásnějším jest. A v oněch všedních zpěvů množství já dneska jeden vrhám též, tam chválu očí mého božství, mé milky očí nalezneš – to nejsou oči jako jiné, jak jezera či sluje stinné – těm očím rovných nenajdeš. Ty oči nejsou modré, hnědé, ni zrzavé, ni šedivé, ni kočičí, ni černé, šedé, ni fádní ani ohnivé – ni duha podobna jim není –: to oko stále barvu mění a nevíš, jak plá nejdříve. 14 Jsou z rána jako koutek v lese, kde horský potok pramení, kde ze skály své vlny nese přes kapraď, mech a kamení, a šumivou též píseň jeho i šepot lesa prastarého já vytuším z nich v zmámení. Však potom sluncem vzplane náhle ten tajuplný její zrak a září v polí pláně táhlé, kde v žitech hoří vlčí mák, v něm blankyt světlý, řinkot kosy, v něm křepelčina píseň prosí i skřivany v něm tušíš pak. A odpůldne tě opět vítá jak starosvětský, prostý sad, kde na altánech růže zkvítá, kde sedmihlásek hnízdí rád, kde drobné dětí sobě hrají a do houštin se ukrývají, jež zarůstají pěšin řad. A s večerem má nové divy: je jako noc ve klíně hor, dav gnomů stíhá čtveračivý tam svatojanských mušek sbor a gnomů těch smích rozpustilý tam s tesknou písní lesní víly vždy o nadvládu vede spor. 15 A jindy zas tam jeseň pláče, vše mlha halí tesklivá, tou tmou jen jiskra ohně skáče, kde dětí sbor se ohřívá; a zimní klid i bouře jarní i chladné hvězdy, dnové žární – vše v zraku tom se ukrývá. Ó krásko jména neznámého, však s čarovnýma očima – kdo říci smí, že dívka jeho snad ještě krasší oči má? Má milá, o níž to vím pouze, že zrakem čaruje mé touze, ta nejkrásnější oči má. 16