KONEC POUTĚ.

KONEC POUTĚ.
Už nemám víc... Co měl jsem, vše jsem dal, víc nemám, Bože, na Tvé pokynutí leč trochu slz, jež věčný budí žal, a zbylý dech, jenž srdce k tepu nutí. Vždy byl jsem chud – a jenom ve svých snech jsem choval to, co srdci bylo zlatem, ty naděje, co stihnu po letech, a onen cit, jenž háral v srdci vzňatém. Kdys měl jsem domov... Jako lidem všem též mně se stal jen stínem minulosti, však nový chtěl jsem najít v srdci Tvém a o něm snil, že plno štěstí hostí. A za tu naděj lásku svou i krev, ó vše jsem dal, co osud dal mi k žití, své písně žár i hrdosti své hněv, své touhy hvězdu, citů vlnobití. 56 Vždy byl jsem chud... Dnes už mne schvátil žal a jako žebrák ležím u prahu Ti – mám už jen pláč, jejž věčný budí žal, a zbylý dech, jenž srdce k tepu nutí. Tak ležím zde. Bůh smiluje se snad, na vdovin groš se ráčí rozpomníti, – vždy byl jsem chud – však snažil jsem se dát, co mohl jsem, vše, co jsem měl v svém žití. 57