ZNÁMÁ KNIHA.

ZNÁMÁ KNIHA. Psáno J. V. Sládkovi k jubileu.
Nad známou knihou nachýlen se vracím v zašlé, krásné časy... A v duši živne každý sen, jež hlava moje upředla si, když první verše – hošík pouhý – jsem kdysi vážně počal číst, kdy nevýslovně sladké touhy mi budil každý jejich list. A potom, v letech pozdějších, vše hltal jsem, co doba nesla a jiné směry z jiných knih tu vznikaly, a nová hesla a v boji za ty nové změny tu každý kolem k meči sáh a knihy staré zapomněny kams zapadly a skryl je prach. 65 Však jako dobrý přítel dnes mi kynou vstříc ta známá slova a nejen starých citů směs – i vůni listů cítím znova; ba, jsou to ony listy zlaté, jež za těch uplynulých let v zrak slzy svedly častokráte a duši v nový, bájný svět. Ba, je to hudba roků těch, kdy k letu mladý duch se strojí a ve dnů všedních zápasech a ve pravěkém o chléb boji ta hudba jemu ve sny zněla a v srdce lila nadšení, že rozpjal mladá křídla smělá ku věčné krásy prameni. A jako lepších časů zvěst ty řádky planou v doby nové – v nich vaše zlaté srdce jest, ó první naši slavíkové, a nad nového věku nudou vždy vítězící bude žít – vždyť z písní jeho pláti budou vždy s věčnou pravdou vřelý cit. 66