Nocleh Ilji Muromce.
Zapadalo slunce v slávě
za temena hor a vrchů,
proměnilo v zlato v trávě
rosných kapek hustou sprchu,
když tu Ilja přijel právě
pokraj černé lesní houště.
Káně v strachu křídla zvedla,
když on koně uzdu pouště
z prohybu se vyhoup’ sedla,
dolů skočil pevnou nohou,
až se chvěla černá země.
Hřívu koně svého hladí,
mluví k němu, mluví jemně:
„Tu se popas, milý brachu,
napij vody beze strachu.“
Pobratimsky mu pak radí:
„Vlci na tě přijít mohou,
zle-li bude, přikvap ke mně;
jsme my oba juni mladí,
Ilja nedá pobratima,
kopím skolí šelmu mnohou.
Je tu chladno, je tu zima,
zahřáti se musím trochu.“
71
Zařehtal kůň, sivák plavý,
srozuměv, co Ilja praví,
odpovídá: „Dobře, hochu,
podívám se v ten lán tmavý.
Takto neznám za mák strachu;
vždyť bych nesměl Ilju reka
široširým nosit světem.“ –
Smál se Ilja, jak se dětem
usmíváme povídavým,
za ním hleděl do daleka,
kam se rozběh’. –
Ještě v nachu
na západě slunce vzplálo
a pak za hor kleslo lemy.
Na sta divných zkazek válo
šerých stromů haluzemi;
podvečerní větřík ústy
vyprávěl je hovornými.
Zblednul západ, hasla zoře,
luhy němy, kraje pusty
a jen mlhy a par dýmy
vznášely se k nebi vzhůru.
Zahleděl se Ilja v chmuru,
patřil v temna černé moře,
povídal si tichým hlasem:
„Nějakému aspoň turu
podvečerním tichým časem
kdyby pastvy zachtělo se!
Nyní vhod mi přijít může;
v trávě vlhké, třpytné rose
ustelu mu chladné lůže.
Neuškodí kousek masa.“
72
Jak by tušila svůj osud
jarobujná tuří chasa,
nikde po ní ani stopy. –
Blankytné svoje stropy
hvězdami již krášlí nebe.
Ilja marně čeká dosud.
V zmozolenou ruku kopí
třísáhové rázem chopí,
buzdoganem mávne kolem,
a hlas jeho letí polem:
„Tedy najít musím tebe!“ –
Půlnoc byla( světlý měsíc
s podivením patří v kraje,
jak si s turem Ilja hraje.
Blízké smrti již se děsíc
lítá šelma vztekle zuří.
Silný Ilja s tváří lednou
ostrým hrotem kopí jednou
polehtává záda tuří,
podruhé jím ohon zčeří.
Tak si hraje s lítou zvěří,
aby zima nebylo mu. –
Stane šelma, skok si změří,
jako bleskem letí k předu(
uskočil tu Ilja k stromu,
pohladil tu pěkně v týle
buzdoganem neposedu,
že kles’ mrtev téže chvíle.
„Pozdě, kmochu, honit bycha(
odbyto máš, co nás čeká,“
lituje ho Ilja zticha,
Ilja – dobrá duše, měkká.
73
Zaměřil pak v šero lesa;
navrátil se zase hnedle,
jako slabý proutek nesa
mohutný kmen suché jedle.
Vyhledal si jedli suchou,
neboť říkal: „Škoda kmene,
věčná škoda, na mou duchou,
kazit, ničit život stromu,
jehož tělem míza žene.
Nikdo nemá práva k tomu!“
Mohutný kmen shodil s ramen,
vznítil oheň, rozdul plamen,
sedáčkem si sednul k němu,
jako tehdy sedal doma,
když se děti poblíž kamen
batolily za pec, rtoma
sladkýma mu vyprávěly,
jak že jaro zemi šatí,
jak jsou smutny jindy kraje
zahalené sněžnou běli,
nechť je třeba slunko zlatí.
Jak vše kvete, jak vše zraje,
odkud a kam větry táhnou.
Dumal o svém bědném mládí,
zamysliv se dobu drahnou.
V oheň upřel jasné hledy
a ten oheň tichým slovem
hovořil mu: „Dávno tomu,
co jsi, hochu, naposledy
pod rodné spal chaty krovem,
co jsi mrzut vyšel z domu.
Ani nevíš, jestli živa
tvoje máti, smutná vdova.
74
Jistě tebe pamětliva
lkaje, slunce zapadá-li,
a když vzchází, pláče znova.
Stále bloudíš jenom v dáli.
Nepozná tě rodná niva,
rodný luh ti jako cizí.
Daleké jen měříš dráhy,
zapomínáš na své záhy –
a tvé srdce přece zlato,
vím to, hochu, zlato ryzí.“
Vyslech’ Ilja slova tato;
zchmuřilo se čelo mrakem,
srdce divným tesknem spjato,
stud mu prokmit’ kalným zrakem,
líce halí smutku chmura.
Byl by zapomenul skorem,
proč byl hledal, zabil tura.
Vstal a prošel temným borem,
vyhledal si rožeň vhodnou,
větev s dvěma rozsochami,
na které se kýty vbodnou,
a pak točí nade plamy.
Noční ptáci semo tamo
přeletují v děsném jeku,
nebezpečí jak by samo
toulalo se v nedaleku.
Ilja má dnes chvíli tesknou,
leká se jak chodci v lese
patřící, kde oči blesknou,
odkud dravec v skok se snese.
75
Ničeho se nemá báti
jako Ilja junák pravý.
Smrt mu jako druhá máti,
druhým otcem hrob je tmavý.
Zamyslil se hledě v plamen,
na co myslil, nemoh’ říci.
Náhle hojných slzí pramen
po osmahlé kane líci.
Mileného roditele
vzpomněla mu tato chvíle.
Junák, jemuž nikdo v díle
bohatýrském, nikdo v síle
nerovnal se, náhle plakal
přetížený tíhou žele,
jenž ho přepad’ jako šakal.
Iljovi se náhle zdálo,
že naň volá: „Tolik činů
velkýchvelkých, a přec to vše málo,
málo je to, milý synu.“
V myšlénkách těch na ramena
zaťuká mu lehce kdosi:
Před ním v šeru stojí žena.
Vyhublá líc, nohy bosy,
matným leskem oko svítí,
moře žalu v jeho hledu,
v šedém vlase suché kvítí.
„Jdu si k tobě na besedu,
k junákovi sirá vdova.“
Hlas to sladký jako z medu,
jako zlatá zrnka slova.
Myšlének tu divných nával
Iljuškovi hlavou prolét’.
76
Této ženy nepoznával.
Podle líce starou sto let
mohla býti, podle hlasu
pannou, kterou kolem pasu
rozkoší jest obejmouti.
Iljuškovi na to vece:
„Podivno, že jednou přece
z potulné se vracíš pouti.
Vypravují sobě světem
věci, které jako báje
zníti budou ruským dětem.
Města dobyls, pálil háje,
s mořským cárem bil se tři sta
dní a nocí, v Jerusalem
poctit zajel Jesu Krista,
z Jericha mu nesa růže;
tisíc reků pobil málem
při návratu k Cařihradu.
Často lepé ženy vnadu
těla tobě v měkké lůže
ustýlaly po hedbávu,
jindy mdlou a těžkou hlavu
klad’ jsi třeba na kamení.
Kdo však více konat může,
junáctvím to není pravým.“
Hněv se rozlil po útrobě,
sáhla ruka k buzdoganu,
oči zplály v děsné zlobě.
„Za ta slova, za tu hanu
nestydatou, utrhačnou
zaplatit chci dobře tobě.
77
Kdo jsi? než tě vlci začnou
pohřbívati v tlamu lačnou
za to, žes tak děla ke mně?!“
„Veliká jsem ruská země!“
Zděšen zůstal Ilja státi,
bledost padla v líci mračnou.
„Veliká jsem ruská země,
veliká jsem tvoje máti,
jež ti rodným slovem praví:
Kdybys všeho světa mírem
divy konal silou obří,
nebudeš-li bohatýrem
rodné zemi podle práva,
aby na čin tvůj a na tě
vzpomínali lidé dobří
v zlaté síni, v bídné chatě:
tvoje sláva – polní tráva.“
Jak bouř, kdy se rozhlaholí,
zněla slova velké ženy:
„To mne rmoutí, to mne bolí,
že tu nejsi, když tě třeba,
když nám zlaté klasy, chleba
sežehuje Tatar s polí,
prolévaje krve moře.
Vidíš tamo, jak se dálí
objevuje rudá zoře?
Zas tam ničí, vraždí, pálí
krutá ruka Tatarova!“
78
Nepromluvil Ilja slova,
jarý blesk mu šlehnul okem,
na koně se vyhoup’ skokem,
koni mocným hlasem praví:
„K divokému, bratře, kvasu,
na Tatary, divou chasu!“
Zařehtal kůň, sivák plavý,
zavejsk’ Ilja, junák pravý.
79