Roháč z Dubé.

Roháč z Dubé.
Kol Siona rozbil stany císař Zikmund s mnoha pány, vojskem přikryl širé lány od Hor Kuten k Malešovu; stojí jedni v lehké zbroji, stojí druzí v těžkém kovu; stojí jedni v českém kroji, stojí druzí v pestrém šatu, jaký kolem Tisy nosí; mnozí z této chásky bosí. I hnal k hradu často v chvatu mysle, že tak Sion zteče; zaplanuly mužům zraky, setkali se jako mraky, pozvedly se v zápas paže, zkřížily se v oheň meče, bili se jak krupobití, rvali se jak lvové lítí. Na Sion však těžko hnát. Ustoupiti zas roh káže. Ustupoval kolikrát, nepočítal ani ztrát. 152 Marně vojskem přikryl lány od Hor Kuten k Malešovu, marně pozval české pány, marně svolal pány Uhry a jich pěší, a jich jízdu na Roháče k jeho hnízdu. Doved’ Roháč unést rány, doved’ také opláceti. Ustavičně Zikmundovi odpovídal těmi slovy: „Kdo v nás bil a nad hlavami zapaloval naše krovy, dědinou jak hrstkou klestu v noci svítil si na cestu, a kdo plenil naše města, a kdo bořil naše hrady, víru žmolil jak kus těsta, neostýchal se i zrady, a kdo pannám s těla šaty rval a ženy lákal v lože, místo chleba měl jen nože, místo lásky pro nás katy, v šachty metal muže ryzí; a kdo, otrok v krve dýmu naše blaho, naši víru obětoval hříšně Římu, na nás vodil vojska cizí ze všech všude koutů světa, a kdo zemi zničil málem: nikdy není naším králem.“ Důraznými těmi slovy odpovídal Zikmundovi 153 císaři a pánu Roháč; odpovídal nejen slovy, ale také zbraní pádnou. I byl Zikmund pravý boháč: mimo vojsko, mimo rotu přived’ s sebou stáda skotu, přivez’ koním vozy píce, přivez’ s sebou vína sudy, aby zapil časté trudy, topil starost v rudém vínu; přived’ s sebou krásné děvy, aby líbal sličné líce, aby okřál na jich klínu. Roháč – chudák proti němu. Kromě staré výmluvnosti, kterou někdy hřímal v sněmu, kromě meče, kromě pěstí, mimo hrad na tvrdé skále většího zas neznal štěstí nežli Husitou být stále. Vypůjčuje sobě skoty od Zikmunda lstí a mocí; s Zikmundovou tučnou pící utíkají jeho roty k hradu svému černou nocí, pak probouzí stráže spící. Pije Roháč, plaší nudu rudým vínem z jeho sudů. Vesel říká: „My jsme bratří po Adamu a dle Evy a mým koňům oves patří, jeho koním suché plevy.“ 154 Seděl Roháč nepohnutě, seděl jako orel stále v hradě svém na šedé skále a se skály z toho hradu vystrkoval na ně bradu. Zikmund ještě má dost chutě, za vojem voj vede znovu; prořidly mu, od Siona jenom stojí k Malešovu; k Hoře jenom z Malešova Zikmundovi posli znova letí s prosbou nebo z hrozbou: „Kovkopové Kutnohorští, vydejte mi stříbro nové, abych sebral novou sílu, rázněji si přistoup’ k dílu. Horníci vždy věrní víře, pomozte mi na kacíře. Vyhladím tu panskou můru, jež mořila vaši práci; mám ho v pasti, jako myšku, potrestám ho jako lišku; vyletět jen může vzhůru, půjčí-li mu křídla ptáci.“ Vzkázali mu páni z Hory, že ten lotr na Sioně poslal si již lotry pro ně, kteří jako straky kradou. Dostali se v město zradou a kde byla jaká skrýše, vyloupili, vyplenili a pak prchnout nelenili. 155 Lek’ se Zikmund této rány, počal radu bráti s pány: „Kolikátý měsíc tady táboříme celí zdraní; malý úspěch našich zbraní. A pan Roháč v našem loví – těžko tak ho zmořit hlady.“ A pán z Růže na to poví: „Nehodno by bylo krále, od hradu by táhl dále. Na Roháče těžko s mečem: jest on stvořen k lítým sečem. Na Roháče těžko s hlady: živíme jej sami tady. Útočiště vezmem k zradě, která v Čechách ještě žije; netušeně jako zmije přeleze zdi mechovité, poštípe ho v tvrdém hradě, otevře nám pevné brány, otevře nám branky skryté. A pak hody slavte, vrány!“ Roháč z Dubé jako jindy pozoroval jejich voje; dobře věděl, až je budou mrzet proti němu boje, dál že ještě nepotáhnou, ale ke lsti zlobné sáhnou. Tomu není nijak k smíchu, kdo urazil jednou pýchu 156 Zikmundovu. Roháč všudy byl, jako je v těle duše. Tam dal válet smolné sudy, sem přistavit kázal kuše, tu prohledly bystré zraky, výbornou že službu praky právě tady konat mohou. Ostatně co všichni silou, konal Roháč svojí vlohou. Jako jindy i dnes Roháč pochází na hradbách pozdě; Prostředek s ním, místo druhů kněz a pastýř toho stáda, jež z ovčince mistra Husa ještě zbylo; jiní v hvozdě hrozeb římských zabloudili. Polehtali jemu záda jednou hoši Rožmberští, když ho jali s druhy v lese; polehtali jemu záda, zchladili si na něm žáhu. Mluvil tiše polohlasem, ale klad’ na slova váhu. Zahovořil k Prostředkovi Roháč z Dubé těmi slovy: „Víš-li, dnes že, otče milý, tušení zlé mne se zmahá. Již co na den dnešní noci přišla ke mně hlava drahá dívky, kterou v žití pouze miloval jsem láskou pravou, 157 ale kterou žití nouze vyrvala mi rukou dravou; sklonila se lehce ke mně, zašeptala tiše, jemně: „Jene. ustup této moci.“ Prostředek tu Roháčovi zahovořil těmi slovy: „Unavenost jen a mdloba zmocnily se tvého těla; tělo spalo, duše bděla. Marná proti nám jich zloba, časněji by musil vstáti Zikmund a na Sion hnáti, lepší sobě vzíti kleště! Nepřišla nám ani ještě nedostatku krutá doba hrůzou svojí lid náš děsíc. Podle zásob, které máme, dlouho ještě odoláme. Poleží si mnohý měsíc Zikmund a pak sebrav svoje nechá půtek, nechá boje. Věř mi, Jene, Bůh nám s hůry pomoc sešle na ty stvůry.“ Zahovořil k Prostředkovi Roháč z Dubé těmi slovy: „Kdybych válčil, otče milý, jenom proti Zikmundovi! Ale je tu českých pánů kolem jako žitných klasů a já znám tu českou chasu. 158 Kam se opře hlavou hrdou, prorazí i stěnu tvrdou, byť ztonula v svojí krvi. Není to s ní zápas prvý. Nedbá na to, komu slouží, nedbá toho, že v síť vlezla muži, který místo žezla měl by odtud býti v krátku po vítězství pouze touží; nedbá toho, že jí Zikmund jednou notnou podá splátku. Ne ten Zikmund chlipný, drzý, ale páni – ti mne mrzí.“ Zamyslil se, sklonil hlavu a pak zase pokračoval: „Měl by vstáti nyní Žižka, přistoupiti k mému hloučku, rozhlednout se po tom davu, rozhlednout se po té chatře, po tom hejně mladých kloučků, které šidí Zikmund liška. Líto je mi, líto, bratře, hanba je mi, že jsem Čechem, že jsem bratrem této luzy, která s vlky zná jen výti, ale nikdy volně žíti. Co bys řekl nyní, Jene, kdybys viděl tuto chásku, jak o překot jen se žene líbat přezky, líbat pásku 159 muži, jemuž vojín z hluku tvého nebo Husitského nepodal by ani ruku! Umřel Jan Hus beze strachu v cizině na břehu Rýnu; báli se i jeho prachu, proto v siné řeky klínu skryli jej až v hloubi moře, ztopili jej v hloubi moře, neztopili naše hoře, nezlomili naši sílu, nezchromili ruce naše, které rostly k tomu dílu. Povstal Žižka jako prorok a vodíval nás rok co rok na Zikmunda, zhoubce krále. Po něm rostlo rychle dále záhubné té války símě v hluku boje, v bouři hromu v mohutnou sněť a v kmen stromu a pod jeho mocné týmě utekli se hrdí kněží, kteří s námi lidmi stěží promluviti chtěli v Římě. Po válečném tomto reji smlouvali se v Basileji; tak to dlouho chytře vlekli, až nám okov na šíj smekli; na Lipanech Čechů síla dokonala konec díla. 160 Tehdy v středu české zlosti složil Prokop české kosti. Zůstal já tu ke vší psotě státi sám a sám – kůl v plotě. Shromáždil jsem zbylé mladce, pustil jsem se v divou jízdu přes planiny k tomu hnízdu. – Celá země kromě Hradce podala se zeměvrahu...“ Prostředek tu Roháčovi zahovořil těmi slovy: „Člověku se ježí vlasy hrůzou, Jene, při vzpomínce, jak se valně staré časy v kratičké té chvíli mění. Česká země ani není, Roháči můj, českou zemí.“ Zahovořil k Prostředkovi Roháč z Dubé těmi slovy: „Bez radosti, bez úsměvu, s mečem v ruce, teplou krví při válečném jenom zpěvu pospíchal jsem s vůdci v boje, abych potřel hanby milce, zrádce vlasti, odrodilce; bojoval jsem s Žižkou rekem, bojoval jsem za Prokopa... A teď mám zhynout pyšným vztekem neprodav se za pochopa?“ – 161 Leckdy opřen v starou vrbu přemýšlel jsem při plamenu ohně, který táborem plál, místo co se světem ženu, že bych doma moh’ u krbu sedět klidně s milou chotí; místo co se stále světem tlupy vrahů kol mne rotí, že bych mohl drobným dětem vypravovat o statečném, o rekovném Čechů rodu. Polnice v tom v truchlém hlasu svolává nás ku pochodu nebo k válečnému kvasu. Ostruhami v chvatu zvoně, osedlal jsem opět koně, vesel klusal v čele čety. Tak mi mladost uplynula válkami a krví, lety. Nyní, otče milý, stojím bez nadějí jak strom holý, bez květu jak zimní houští. Život můj byl dlouhou pouští – – Pád však vlasti víc mne bolí. Ejhle! Nyní před mou tvrzí, u domova mého prahu lehne s pány Zikmund drzý, rozmetati asi míní, tvrdé hradby, pyšné věže, nádheru a lesk mých síní. Počkej! Vše to Roháč střeže! Počkej! má on zdravé oudy; počkej, potok ještě je tu, 162 jehož vírné vlny v letu odnesou tvé krve proudy!“ V rozechvění, v rozhořčení udeřil svým mečem na zem – v kusy dva se rozlít’ rázem. Zamyslil se Roháč kráče s hradeb s knězem do nádvoří kolem ohňů, které hoří bdělým strážím; s ním se louče pravil skoro smutným hlasem: „Čechy jako na dva hráče na nás hledí. Jeden padne, druhý vyhrá. Myslím, za dne budeme že míti s masem zas co dělat. S celou mocí chystají se kolik nocí.“ – – – Hoj, Roháči! To je chyba, žes dnes přešels jen tak kolem. Zrada mrskla se jak ryba, obletěla jak výr polem. Útočiště vzali k zradě. Nyní jako černá zmije přes tvé hradby již se vije, přeleze zdi mechovité, poštípe tě v tvrdém hradě, otevře jim pevné brány, otevře jim branky skryté. Hody slavit budou vrány. Ještě v noci se tak stalo. Zikmundovi rudé zlato víc než páni pomáhalo, a hrad celý dostal za to. 163 O půlnoci vůdce stráží dlátko v pevný zámek vráží; ač i kov se mrtvý vzpírá, mocí bránu otevírá. Vojsko pánů skryté v houští na hrad tvrdý zrádně pouští. Hoj, ty lstivý pane z Růže, dobře víš, co zrada zmůže zahalená v noci plášti, a co zmůže kleté záští proti panu Roháčovi! Bojováno s udatností nikdy dosud nevídanou. Toky rudé krve kanou, hromady tu leží kostí. Znovu křídla smrti vanou, znovu potok krve teče, koně řičí, řinčí meče, oštěpy se od ran lámou, a v to slyšíš píseň známou: „Kdo jste boží bojovníci?“ – Již se rudé slunko sklání nad Siona rudou strání; rytíř Roháč s padesátkou druhů ještě jim se brání, ještě křídla smrti vanou, ještě potok krve teče, koně řičí, řinčí meče. Roháčovi zraky planou, jak dvě žhavá slunce září, po osmahlé, černé tváři toky potu s krví kanou; 164 brání se tak Zikmundovi sečí nikdy nevídanou. A v tom věže hradu vzplanou, s rachotem se dolů řítí Bránil se již s padesátkou, ale jenom chvíli krátkou. „Zachraňte si krátké žití, zachraňte si život, druzi!“ volá Roháč v středu hrůzy, a že přišla velká nouze, vzdal se Roháč s padesátkou, ale českým pánům pouze, ale nikdy Zikmundovi. Promluvil k nim těmi slovy: „Milí páni, milí bratří! Spálili jste sídlo moje, rozmetali přece jednou tvrdé hradby, pyšné věže, sbili druhy v tlumu boje. Češi! zde meč, jak se patří. Přísahejte přímou duší, se mnou tak že naložíte, jak se na mne pána sluší. Jinak znovu meč se chvěj, krvavý se skonči děj.“ Vzali páni meč a jemu přísahali přímou duší, že s ním jednat budou, jak se na českého pána sluší. A po boji páni v krátku jali v pouta padesátku, ale Roháč bez okovů kráčí k stanu Zikmundovu. 165 Zikmund sedě prostřed pánů vysmíval se takto pánu: „Vida – vida – panskou můru! Tos moh’ vědět, že kdo Žižku potřel, dá si s tebou práci! Mám tě v pasti jako myšku – vyletět jen můžeš vzhůru, půjčí-li ti křídla ptáci. Teď snad přece svolíš málem, že jsem tvým a budu králem.“ Jemu Roháč beze strachu: „Škoda meče mého, brachu; pověděl bych tobě pouze, zda o také krále nouze?!“ Velel Zikmund českým pánům: „Ještě malé přání věští sobě tato duše zbožná. Spoutejte ho, páni čeští!“ Odvětili jemu páni: „Jest nám roveň; není možná.“ I byl veden Roháč s druhy od Siona k Hoře Kutné; dívaly se zraky smutné na valící se jen kruhy ohnivého s kouřem dýmu, na popel a hrozné rumy. Zamyslil se v těžké dumy. „Poslední to obět Římu.“ Vítaly je v Hoře davy, zvedaly se zevšad hlavy; mnozí, by se ve své víře utvrdili ještě více, mrzce plili na kacíře. 166 Kde jen chrámu, boží služby konali jsou horští kněží, že Bůh splnil vřelé tužby, věren vždycky svaté víře, vylil hněv svůj na kacíře. Od Hor Kuten veden k Praze( pozoroval Roháč hory kolem Kaňku, kovkopové kam metali druhů sbory, povzdech’ si a pravil sobě: „Koupili jsme robství draze – Blaze vám tam v černém hrobě.“ V Praze vyšli Zikmundovi za město vstříc všichni kněží, zvony zněly se všech věží, že Bůh věren svaté víře vylil hněv svůj na kacíře. V Praze v poutech veden Roháč. V poutech? – Vida, páni zlatí, Zikmund za sto přísah platí. Roháč chuďas a nic více – Zikmund proti němu boháč. Vede s sebou vás a rotu, vede s sebou stáda skotu, veze koním vozy píce, veze s sebou vína sudy, aby zapil časté trudy, topil starost v rudém vínu, vede sebou krásné děvy, aby líbal sličné líce, aby okřál na jich klínu. 167 Sedí Roháč v černé věži, pilně ho stráž četná střeží, sedí druzi Roháčovi ještě dolej v černé věži, pilně stráž je četná střeží. Přišli páni k Roháčovi, domlouvali po svém vzkazu: „Šetři žití, šetři vazu! Moc je moc a proti právu těžký odpor; suď se jenom o telátko, nemáš krávu. Nebude tak, jak je, stále, změní řád se, jenž jest nyní. Řekni jenom, že chceš uznat Zikmunda za svého krále, svoboden jsi jako jiní“ Odpověděl pánům slovy jako druhdy Zikmundovi, že kdo plenil česká města, že kdo bořil české hrady, víru žmolil jak kus těsta, neostýchal se i zrady, že kdo, otrok v krve dýmu, naše blaho, naši víru obětoval hříšně Římu, přísah neznal, ani míru, že kdo zemi zničil málem: nebude mu nikdy králem. Přišli ještě jedenkráte. Roháč trvá ve svém vzdoru: „Nechoďte již, vždyť mne znáte.“ 168 Kolik dní a kolik nocí seděl v poutech vězněn mocí; dal se s hlídkou do hovoru. Vypravoval jemu strážník, jak na Starém městě staví šibenici. – „Div to pravý. A tři patra míti bude, s kterých na tom nejhořejším pro Roháče řetěz zlatý. Tak neumřel žádný svatýsvatý, jako umře tento kacíř.“ Zadumal se, zamyslil se Roháč nad tou smutnou zvěstí, zakalily se mu zraky, marně hrozil pádnou pěstí a pak povzdech’: „Tedy zlatem nahrazeno moje štěstí.“ Za nedlouho přišli v žalář pochopové se svým katem, vyvedli ho na náměstí. S podivením Roháč vidí zástupy a davy lidí, šibenici o třech patrech: na nejnižším patře v kruhu čtyřicet svých věrných druhů, na tom druhém patře v kruhu deset vůdců svých a druhů, na nejvyšším řetěz zlatý. Přistoupili, hovořili rytíři a páni známí: „Poslechni, a ustupustup, bratře. 169 Ejhle! na tom třetím patře schystán pro tě řetěz zlatý. Zachránit se můžeš málem: Rci, že Zikmund je tvým králem.“ Odpovídá Roháč spjatý: „Slyšte, páni! Poctivému člověku a svému Bohu ustoupiti jenom mohu: ale nikdy tomu králi, proti němuž Čechy stály. Starejte se o vlast, kterou ubíjíte ranou sterou.“ Zasmušil se Zikmund při tom, zachvěla se jeho duše, když odvětil jemu suše: „Na Sioně za hrdinnou obranu a odpor klatý nemám pro tě poctu jinou nežli tento řetěz zlatý.“ Takto umřel Roháč zkrátka a s ním jeho padesátka. 170