Růže severní.
I.
V rybářské chatrči se růže rozvila
tak spanilá, tak spanilá,
že vůkol všechno kvítí studem povadlo
hledící v moře zrcadlo.
Vyrostla v chudobě pod nízkou pod střechou,
a byla otci potěchou,
když mladou ženu v mořské vlny pochoval
a veselí své v lůno skal.
Kde nad mrtvolou ženy vír se zatočil,
tam rybák na dno doskočil,
a s moře vlnami se pustil v závody
a perly vynes’ nad vody.
Vrátil se smuten, v hoři k svému dítěti
a tisk’ je k sobě v objetí,
a do kolébky z moře dal mu perličky
za odkaz mrtvé matičky.
A bohaté ty perly, leskem planoucí,
byly to hvězdy hasnoucí
21
před sluncem; slunce – žhavé oko děvčátka,
v němž psána rájů památka.
Tak kdysi zářil Eviných as očí pal,
než člověk ráj si pochoval,
tak divoce, tak mile zároveň, že těžko říc’,
čeho tu míň a čeho víc.
V pohledu tom bohatství všecko složeno,
jež možno dáti u věno;
o věno to povedou vojny knížata,
kdy nevěsta tak bohata.
V kolébce ještě dodřímá svůj dětský sen,
než dojde v čase rok a den,
a k vonné růži rozvine se poupátko
už za krátko, už za krátko.
22
II.
(Žal rybáka.)
Ó poupě z růže, ženy mé,
kdo z mého keře utrhnul tě?
Snad spálil mého srdce mráz,
či jižní vítr zavanul tě?
Či věřiť mám, že drzý hosť
tě zavlek’ do vln oceanu –
ó kam’s odešlo, poupě mé,
a v kterou toho světa stranu?
Zde večernice, tamto vůz
a v pravo mořská panna stojí –
tam musíš býť, o poupě mé,
po boku vzrostlé ženy mojí.
Vždyť tam i jest, co stopil jsem
tu hlavu její drahocennou,
a tam i hvězdy nejkrasší
se nad obzorem k vlnám klenou.
Kdež asi jest a pláče snad
a žal svůj v hluché vlny metá –
ó kde jsi, kde jsi, poupě mé,
a v kterou stranu toho světa?
Snad mořská vlna zalkla tě,
snad ve zuřivém žralok hladu –
ó já bych rval si v šílení
šedivou starou svoji bradu!
A snad už husy divoké
nad poupětem mým poletují,
snad divá zvěř už zanesla
mé poupě, Eddu, v skalní sluji.
23
Ó Eddo má, ó dítě mé,
kam zabloudily tvoje nohy?
Hle, mraky táhnou přes vodu –
zdaž rozhněval jsem svaté bohy?
Přinesu v oběť plnou síť
vám, bozi velcí, při svítání,
jen rozžeňte ten tmavý mrak,
jenž nad vody se hrozně sklání!
Přinesu v oběť síti dvě
vám, bozi velcí, před svítáním,
jen rozžeňte ten tmavý mrak,
jenž Eddě hrozí umíráním.
Přinesu v oběť síti tři
vám, bozi velcí, po půlnoci,
jen rozžeňte ten tmavý mrak,
bych Eddě plouť moh’ ku pomoci.
Ó hleďte, jak můj žhavý ret
váš obraz zbožným dechem líbá!
Co budu bez ní? – Mrtvý trup
a beze vody leklá ryba.
Co budu bez ní, bohové? –
Bez plachty koráb, beze vesla.
Ó rozžeňte ten tmavý mrak,
by loď mne k Eddě, k Eddě nesla!
24
III.
Umřela růže, nejkrásnější na sto mil,
a ode stonku mladý květ se odlomil.
Umřela Edda, nejkrásnější dívčina,
a nezůstala bez slzy ni skála jediná.
Vlhkem se skály vůkol všecky pokryly,
jak změniť by se chtěly v smutné mohyly.
Divokých husí roj nad nebem polétá:
již odešla nám do jiného do světa!
Žalostně bouře táhla nahém po skalí
a větry mořské smutnou píseň plakaly.
Ty mořské vlny zčernaly jak bouří šlehány
a na lodích zříť prapory s odznaky Morany.
Černé jsou prapory jak mořské bažiny
a černé jak ten vlas umrlé dívčiny.
To její tělo z bílého jak mramoru –
jak nepřirovnať ji božskému ke tvoru?
To oko nevinné se více nezbudí –
jak pro ni nezalkať soucitné ve hrudi?
Ta jemná ruka víc k modlitbám nespne se,
ta něžná noha víc nezbloudí po lese.
Jak neželeť, jak nervať sobě vlas,
když nevrátí se nikdy, nikdy více zas?
25