Ze šalandy.
Při hvězdách a při měsíci,
při kmitavém kahánku
sešla se dnes ve mlejnici
chasa bludných krajánků.
Ej, což je tu lži a řeči,
se stárkem se smějí mleči,
nežli ráno zavítá,
nasmějí se do syta.
Ten ví cosi povídati
o ženiších v potaji
a kolik že tisíc platí
dceři tatík po kraji.
Po Labi a po Sázavě
putuje jich hovor hravě,
od Vltavy k Lužnici
na vorech a lodici.
S horských pěšin sráznou cestou
krok je vede v údolí,
67
za ženichem, za nevěstou
smích a žert jich hlaholí.
Pana otce na Cidlině
hlučná paměť v řeči mine,
i na vdovu v Jizeří
krajánkové zaměří.
Není kola v českém kraji
bez hráze ni stavidel –
chutě o všech povídají,
jak kdo kudy jel a šel.
Lež a pravdu hovoříce
dívají se do konvice,
a když prázdna, stárkův hlas
naplní ji v krátce zas.
Dostupuje ku půlnoci
neodvratná hodina,
ledakterý spánku mocí
už už objat usíná;
dva již jenom z chasy celé
k chvíli duchův neveselé
k noční hlídce zbyli tu
v polotemném zásvitu.
Oleje prost vedle kříže
kahan prsk a smutně zhas,
a jen z okéneček mříže
měsíční se vkrádá jas.
Kolo vrže, mlýn se staví
jakby mdlý a od únavy,
68
jak trhaným klepotem
loučil by se s životem.
Smutně dvé tu kamarádů
vedle sebe bez hnutí,
tiši jakby brali radu
každý ve své zármuti.
Vzdech se ze dvou prsou valí,
vždyť zde oba pochovali
před dávnými před lety
života kus prokletý.
Hle, krajánek vetchý věkem
hlavu klade do dlaní,
vzpomínka mu drahým lékem
do duše se uklání.
Před lety zde v bujném lesku
pánem býval na zájezku,
dobrým panem otcem zván,
zval ho žebrák, zval ho pán.
Klapaly ty mlejny hlučné,
až je v horách slyšeli,
byly v chlívech krávy tučné,
řehtot koní veselý;
na komoře vedle matky
milých dětí hovor sladký
a na dvoře krákoře
čilá drůbež bez hoře.
Povodeň a sucha, daně
dívaly se do mlýna,
69
dívaly se do kukaně
i do prostor kravína;
dívaly se do truhlice
ode roku k roku více
na mlynářku, na děti
ku smrti a závěti.
Zbyl tu sám jen; osiřelý
žebrákem, hle, bloudí sám,
zde pochoval život celý,
dnes tu žije vzpomínkám...
A druh jeho? Srdce mladé
do minula štěstí klade,
odtud bral se na cesty
bez štěstí a nevěsty!
Na těch místech, pod tím krovem
pod olšemi ve stínu,
na srdečku démantovém
v náruč tiskna dívčinu
budoucnosti stavěl hrady,
ale zášti hrom a zrady
spanilé mu hrady vzal
a jen slzy zanechal.
Ta tam všecka její krása,
očí hedváb, srdce tluk,
i nádhera zlatovlasá
i šepotu měkký zvuk,
ten tam všecek přísah příval,
a ta, na nichž odpočíval,
70
ňadra vroucí ochladla
a láska se vykradla.
Provdala se; kam s tím žitím,
kam s tou bídou ve hrudi,
kam s tím mocným žilobitím,
než se vášní probudí?
V šíré světy, jeho proudy,
jeho bídu, jeho hroudy,
v jeho nízké závrati,
štěstí víc se nevrátí!
Konvice a kostky, karty,
výborný to srdci lék,
a kazajka na caparty
na ten krátký stačí věk.
Do šalandy, do mlejnice
není třeba krasavice,
jenom něco pohádek –
výborný to srdci lék.
S upomínkou sedí sterou
na násypkách druhové,
a okénkem již se derou
zvědaví dne zrakové.
Slunce plane za jabloní,
jež své větve k oknu kloní,
a kohoutí na dvoře
družina svou krákoře.
Vešel stárek do mlejnice,
hosti budí ze žertu,
71
sype mouku na čepice
a posýlá ku čertu;
za ruce je, nohy chytá,
kleje zas a v ráno vítá,
ač už dávno svítání,
marno klení, vítání!
K čemu tajiť? Krajánkové
zde svých poutí našli cíl,
nejmilejším ve domově,
ten jim nejdražší všech byl.
Zde jim hroby vytesali
za olšemi v lesním skalí,
písně této zapění
miserere ať jim zní!
72