Ze vsi.
Důvěrný poklid po světnici dýše:
se stěny šedé v stejném rozměru
stařičkých hodin tiká cvakot tiše
v to dlouhé pásmo zimních večerů.
V koutečku chůva do kolébky děcka
posýlá hojně zkazek čarovných;
však u kamen se sešla chasa všecka
a hlučný žert a hovor tu a smích.
Dnes prohlásili ve vsi párek mladý,
to s kazatelnykazatelny, jak se přisluší;
ať pomodlí se vroucně kde kdo všady –
byť otčenáškem obou za duši.
Jeť nevěsta jak první růže květy
a ženich stařec s jíním na hlavě;
tam kvapí život lesklý, rychloletý,
zde k hrobu spěje, ač jen váhavě.
75
A pichlavá jsou zimních táček slova
a v žert a posměch časem zabočí;
však jinak tomu, žel kdo v prsou chová
a nevěstě té hloub zřel do očí.
Hle, stranou mladík svěžích bujných lící
se s ostatními směje do chuti,
než hrdlo šíleně se chechtající
mlčeti ruka smrti přinutí.
Teď právě dosmál se a na kus slámy
jej nese chasa prosta veselí,
a v koutku děcko mezi pohádkami
se do peřinek tlačí v posteli.
Oj tobě ráno, hochu po vsi milý,
pohřební průvod bude vystrojen,
však ty, mé děcko, v první slunce chvíli
běloučkým zoubkem usměješ se v den!
76