Chaloupka.

Chaloupka.
1.
Pod habřinou u potoka čtyři bílé stěny a nad nimi chudý došek všecek rozedřený. Ale uvnitř v komorečce panna jarem vzkvétá, že bys za ni rád položil všecky díly světa. I tu zemi i to moře, výšiny i hloubky – čím by samo nebe bylo bez ní, bez chaloupky? 2.
Zapadlá jsi v spoustě sněhusněhu, vidět je tě sotva, přece jsi v té bouři žití přístav můj i kotva. 92 Okenečkem pozamrzlým nelze proniknouti, přec mi odtud hvězda svítí po života pouti. Vítr zdi tvé nachyluje jak babičku léta, přece jsi mi nejmilejší z celičkého světa. 3.
Ej, když jaro s hor k nám přijde, jak se chatka pyšní! Nejen samé habry, vrby, taky hruší, višní! A v zahrádce vedle plotů co tu jahod vzrůstá, červeny jsou jak panenky na komoře ústa. A pod oknem potok buble milounce a sladce, jako ten zpěv panenky mé ve chudobné chatce! 4.
Poprchává, prší, leje, chaloupka jak v moři, přece jí ten dobrý živel k zemi neproboří. 93 Jako loďka vrškem plove bezpečně a jistě, zas ji najdeš po povodni na bývalém místě. Nestrachuj se, panenko má, o stěny své chatky! Zas ji najdeš, poceluješ jak tvář drahé matky! 5.
Skromna jsi ty, chalupečko, jako kvítek v lese, zdali pak přec taky jednou líc tvá zaleskne se? Leskem, září bujné pýchy jak tvé družky v kraji, zda tvé tváře zasmušilé radovánkou vzplají? Zalesknu se pýchou, září, až přes moje prahy povede tu pannu k svatbě miláček jí drahý. 6.
Budou šuměť habry, vrby, jako zvonů hlasy a za zídkou v záhonečku ovesné v to klasy. 94 Zašveholí přes kaménky potok hudbou, zpěvem, chaloupka se rdíti bude sladkým poúsměvem. A na došku roztrhaném fábor bude vláti, že se má z té panenky mé moje žena státi. 7.
Sto let prý jsi, chatko, stará, ba, že dvě stě, praví, nedivím se, že už všecko padá s tvojí hlavy. V zimě komín, z jara došek a zdi v podjesení, a ten záhon v letě leží ladem bez osení. Ještě zdlouha oddychuje dušička tvá v těle, a to moje děvče v tobě taky neveselé. 8.
Neveselé, nešvitorné, smutkem jako spiato, už se boří, už se láme taky chatka tato. 95 A až smutně ve truhličce odnesou ji z chaty, proboří se, prolomí se baráček ten zlatý. Roznesou jej větry v dálku, bude roveň zemi, však vzpomínku na panenku nikdo nevezme mi. 9.
Oj potůčku v zbořeništi, za koho ty pláče? Za chaloupku, za děvčátko, za hřbitovní spáče. Vrboviny, habroviny, za koho ty šumy? Kdo je neznal, chatu, pannu, neví, nesrozumí. Oj má písni tesklivoučká, za koho ty vzdechy? Za vše srdce v šírém světě, jež jsou bez potěchy! 96