Staročeská romance.
Pan Půta odjel kdysi do Prahy
a v Rabí byli zase pány
po dlouhém čase sedláci.
A když odjížděl, vážným slovem
komonstvu tato slova dí:
„Hle, odjíždím, snad na měsíce,
a nemám věru péče větší,
leč abyste mi opatrně,
jak na moje se sluhy sluší,
co miluji tak, střehli věrně.
Aj nemám ženy, ani dcery,
by chránili ste očima jich
a mečem břitkým v slabé chvíli –
té práce prosti budete.
Leč za branami na dvořišti
se milý tvor mi prohání;
ať jest mu ve všem všecka vůle
a všecka vaše starosť, láska –
jeť můj to drahý opičák!“
Pan Půta odjel téže noci.
Však sotva dospěl pražských bran,
už v Rabí byl jak za hrobem:
81
komonstvo pije, hýří, výská
a málo dbá, že opičák,
miláček pána vzdálenéhovzdáleného,
se odvažuje skokem bujným
přes brány nízké ohradu.
A na dva skoky letí dolů
a už je v šíru svobody.
Jak tužným dechem, rajskou slastí
zajásal, pln jsa pýchy sladké,
po české nivě opičák!
Jak zachutnal mu český ořech
a české hruše sladký plod,
jak v bujném ruchu poskočil si
po českých zase větvicích!
Však nedlouho ta radosť zlatá
jest opičáku údělem;
sedláci z Hajné pozřeli ho
a kvapem spělo neštěstí.
„To divné zvíře“zvíře,“ jedni praví.
„Jak? zvíře?“ dí zas ostatní.
„To ďábel sám, jen vizte, zřete,
jak v lidskou odívá se tvář;
a šklebí se jak jícen pekla
a směje se jak čertův zor,
ne, této smělé od potvory
ať ochrání nás hůl a cep!“
A na opici spěšným chvatem
a s úzkostí a odvahou
se žene do lesa teď celá ves.
82
Ku předu muži s pavezami
a mrštnou kosou jonáci,
za nimi ženy s vidlicemi
a děti s křikem na planoplano.
A vůdce praví: „Chaso statná,
jen vytrvejte do konce!
Jeť sám to ďábel v našem kraji,
jenž hříchem plní naše hvozdy
a naše louky, naše pole –
náš musí býti, pravím vám!
Aj, jak pan Půta pochválí nás
a naše švarné sudlice,
až zví, že naší statečností
byl utracen ten černý hosť!“
A zástup pleše, jásá, křičí
a na pochod se vydává.
Hle, tamto, tam! Na vrchol stromu
aj, šplhá ďábel, opičák!
Nu, počkej, počkej, však se odtud
nevrátíš dolů živ a zdráv.
Však nechce se mu s bujné výše
a zástup čeká tiše, tiše...
Teď k radě vůdcově se rozhodli,
by strom byl skocen k zemi.
A když se mocný chýlil dub
a k zemi pádnou ranou klesal,
aj, skočil mrštný opičák
na sousední kmen javoru.
A zástup oči, ústa otvírá.
Zas javor skácen, ale skokem
na blízkém buku byl zas opičák –
83
a tak co zděla vesničanův ruka,
to v malé chvíli v niveč uvedl
veselý opičákův skok!
Tu kdosi kámen chopil do ruky
a vymrštil jím silou do výševýše,
až umdlen, vysílen a poraněn
se k zemi snesl chuďas opičák.
Tu byl a ležel, nešťastný ten ďábel,
a nad ním zajásal sedlákův sbor;
byli to z Hajné švarní sedláci.
V tom navrátil se z nenadání
pan rytíř Půta z Prahy do Rabí;
a rychtář s radou pochvátli si hezky,
by přivítali pána s novinou:
„Bůh, všemohoucí Bůh byl s námi,
co ráčili jste býti kromě nás;
samého ďábla chytili jsme v lese
a nebe všem nám uchystáno jest,
i vám, náš pane, velmocný a stědrýštědrý!
Tam na radnici černé tělo ďáblí
na marách smrčích odpočívá již,
ó pojďtež, pane, na své oči zříti,
jak lesť a šalba vyšla ze světa!“
Pan Půta pousmál se pode kníry
a za rychtářem spěchal, za radou.
Hle, máry černé, kolem svíce z loje,
na marách zvířecí, aj divný trup;
pan Půta stoupá k marám blíže
a zrakem bystrým pátrá po tazích.
84
V tom zakřiví se zrzavá mu brva
a hromu rachot od úst zaznívá:
„Pryč, chaso blbá! Mého opičáka,
mé rodiny a lásky náhradunáhradu,
jste za ďábla mi utýrali k smrti?!“
A trpký úsměv kolem úst se klade,
pan Půta v kníry polohlasně hučí:
„Aj nemoh’ uhájiť jsem opičáka,
to raděj zkusím, jak se žena hlídá,
a ožením se v příští masopust.“
Komonstvo nedbalé vypráskal z hradu
a novou daň uvalil na sedláky,
jimž za oběť pad’ ďábel – opičák.
85