Na poušti.

Otakar Mokrý

Na poušti.
Kdys naklonil jsem sprahlý ret pod hnědých vlásků lem a v ouško děví růžové zvěst divnou všeptnul jsem: „Na jihu žhavých písčinách se náhle stají dech, když pluje vzduchem oasa v čarovných přeludech. I velbloud na smrt uštvaný své svaly napíná, kde s hluchým býlím v smaragdu zaniká písčina. Tam na šeptavý vodomet se stele palmy stín a snivá děva ulehá pod listů baldachýn. 15 Když bílé ňádro v oddechu se jemně zachvívá a mlhotkaný mušelín lehýnce odvívá; když na rtech zpola přimčených ševelí sladký sten: tu znenadání přikrádá se nejluznější sen, a jemněj vždy a ztichounka zrak snící zastírá, – co zatím ssaje teplou krev ret siný upíra.“ Zas naklonil jsem sprahlý ret pod hnědých vlásků lem: „Sni sladce jen ten žití sen, vždyť vše je přeludem.“ 16