Věštba.

Otakar Mokrý

Věštba.
Duše má kdys tiše vhledla ve snu v jizby okénka, když tam zlatá vlákna předla sudička do vřeténka. Když zlehýnka schylovala ku kolébce svrasklou líc, a nad děckem šepotala chmurných věšteb na tisíc: „Šťastno buď – jak racek v bouři, když na rahno usedne, než jej vlna s divým jekem spláchne v tůně bezedné. 18 Šťastno buď – jak veveřice na posledním poskoku, než jí kule netušená zaryje se do boku. Šťastno buď – jak hvězda bledá v dobrodružném kolotu, než ji strhne s mléčné dráhy ruka boží v temnotu!“ Šeptala dál, měkce, hebce, chmurných bájí na tisíc, hled’ jsem blíže – na kolébce zřel jsem – vlastní děckou líc. 19