V říši stínů.

Otakar Mokrý

V říši stínů.
Až kráčet budu v bájné říši stínů po břehu řeky pláčem zvučící, usednu v loďky vetchou skořepinu, utkvělou na dně černou kotvicí. Odevzdám peníz, který v mrtvou ruku mně pozůstalí vtiskli druhové, přívozník dumný, v slabém vesla tluku, od břehu se mnou tiše odplove. Po louce, kde květ asfodelu svítí, stín, chodit budu s hlavou svěšenou, co nemohl jsem v bouřném víru žití, snad myšlénku tam dosním vznešenou. Myšlénku krásnou... Až pak Tvůj stín zvolna po loďce vrátké za mnou připluje, pak pravdou bude, co hruď snila bolná, že srdce lidské věčně miluje. 24