Pohřeb na lagunách.

Pohřeb na lagunách.
Poledne dusné zdřímlo na laguně v hlubokou spánku siestu, od Lidu táhla magnolií vůně ve žhavých vánků šelestu. V uliček těsných šumném mravenisku ruch divé vřavy shasínal a lazzarone v chladu vodotrysků s popěvkem na rtech usínal. Kráčel jsem znaven v pestré mosaice po osamělé piazze, kde shlížely své staré, svrasklé líce v lagunách dožů paláce. Holubů chmura z arkád obemšených se před mým krokem zdvíhala, a kolem dómu bání olověných se v šumném reji míhala. Lev Marka obzor slunný, nedohledný kamenným křídlem protínal, v pozadí smutný, skaboněný, bědný „most vzdechů“ oblouk rozpínal. 33 Upjal jsem oko v palác zasmušilý Canale grande na vlnách, před nímž se barek tlumy hromadily, oděny v rudý smutku nach. Gondole svižné tu i tam se mihly, jak mušky vlny zrcadlem, ku sloupům pestře malovaným tíhly, v průčelí plísní zapadlém. Do kořán dvéře náhle otevřeny – v smutečních písní hlaholu, mužové tmaví ve člun ověnčený mladistvou kladli mrtvolu. Odvážel Charon švarnou signorinu; pod víkem rakve zlacené jsem zahled’ čelo vínkem rozmarinu a hyacintu zdobené. Pod zimné líce perleťovým krovem plamenný korál dokvítal, a tmavý vlas na čele mramorovém se v bujný vrkoč rozplítal. Dřímala spjata bílých růží věncem – na ňadrech ruce skříženy; – na prstu skvěl se ještě pod růžencem prstének snubní zlacený... 34 Bohatá slza chvěla se mi v oku, když v dusném dýmu hromnicí mizela volně k výspám Malamoccu, lagunou v slunci zářící. Když gondole již v dálce pohltily modravé mlhy obzoru, hledal jsem ještě dlouhou, dlouhou chvíli překrásnou mrtvou signoru. A bylo mi, jak zas bych s bohem dával čarovné lesklé vidině, jak duši svou bych celou pochovával s ní v smutných lagun hlubině.